Jan Budař a Eliščin Band: Písně malé tísně

Jan Budař a Eliščin Band: Písně malé tísně

Jednou Jan Budař viděl zpívat Stinga v televizi. Úplně ho uhranulo, že jen tak seděl a
zpíval nějakou krásnou píseň a bylo to tak zvláštně smutné a zároveň povznášející. A Jan
Budař seděl jako přibitý a hleděl a nemohl se odtrhnout, i když vůbec nerozuměl o čem se v té
písni zpívá. Maminka ho volala k večeři, tatínek potřeboval pomoct se záchodem, zase nějak
tekl, sestru zas televize rušila při učení, ale Jan Budař seděl a hleděl a pak tajně plakal, když si
před tím zavřel dveře, to aby ho při tom nikdo neviděl. A od té doby chtěl Jan Budař taky
takhle hrát. Tak chodil různě po Praze a všem to říkal, že chce založit kapelu a shání hráče. A
pak potkal Libora Prakesche na baru v Divadle na Zábradlí a Dana Švába na baru v Damůze a
Hynka Schneidera v Avionu na baru a Elišku Bouškovou v Klicperově divadle zase na baru.
A pak se po Elišce rozhodli kapelu pojmenovat, protože je v kapele jediná žena, všichni na ní
při koncertech hledí, protože je krásná a je to vtělená Bohyně jako všechny ženy, v kapelách i
mimo ně. A potom se různě scházeli a zkoušeli ty písně, co je Budař přinesl jen s akordovýma
značkama a Budař se někdy vztekal a pak toho litoval a pak byl šťastný, že je to tady, že je v
kapele a zpívá a hraje i když mu na JAMU učitel Císař říkal, že je to špatné ten Budařův zpěv,
že lepší trojka, líp že to nepůjde, tak i na to si vzpomněl, když potom k smrti vyděšený
poprvé v životě s kapelou Eliščina malá tíseň vyšli před lidi v Divadle na zábradlí a hráli a
Budař zpíval, že se bojí smrti, ale že na tom pracuje, že neví, jak milovat, ale i na tom, že
pracuje, a že vlastně se není čeho bát, protože se všechno vrátí tam, kde už to je...

http://www.nextwave.cz/2004/info/patek/budar.pdf