Jan Budař a "Instinkt". Jan Budař: Favorit na křižovatce. / Ulubieniec na skrzyżowaniu. Brian Caspe: Muž, který prochází zdmi / Mężczyzna, który przechodzi przez ściany. Jamie Cullum: Lamač pian / Łamacz fortepianów

28.01.2010, Instinkt č. 4/10, autor: Jan Budař

Jan Budař:
Favorit na křižovatce

24.09.2009, Instinkt č. 38/09, autor: Jan Budař

Brian Caspe:
Muž, který prochází zdmi

Jan Budař se ve speciálním projektu INSTINKTU snaží proniknout do Hollywoodu. Ameřičan Brian Caspe je muž, který tam již proniknul, ale paradoxně z Prahy. Odjel do Česka, kde založil divadlo. Ti dva mají hodně společného.
Brian Caspe hrál v celé řadě hollywoodských velkofilmů. Agelině Jolie prodával léky, hlídal Seana Conneryho , kouzlil s Edwardem Nortonem, osobně se potkal s Hellboyem, a přesto jeho jméno zatím málokomu něco řekne. Žije v Česku a pravidelně mi posílá pozvánky na svoje představení a kurzy, které pořádá v divadle Prague Playhouse, které spoluzaložil.
Jak ses vlastně dostal do Prahy?
Jsem v Praze od roku 2002, předtím jsem žil v Los Angeles. Studoval jsem tam herectví a chtěl jsem tam i hrát, ale v Hollywoodu můžeš být hercem klidně roky a přitom nikde nehrát, takže když jsem se dozvěděl, že se v Praze točí hodně hollywoodských filmů, tak jsem to zkusil. A nikdy by mě nenapadlo, že to tady půjde tak dobře. Původně jsem přiletěl jen na pár měsíců, a už jsem tady sedm let.
Jak ses k herectví dostal?
Studoval jsem zpěv, pak jsem se přestěhoval do L.A., tam jsem žil pět let a studoval v soukromých školách herectví.
To musí být asi drahý život, nebo ne?
Je drahý. Musíš mít auto, peníze na školné a žije tam pět set tisíc herců, takže to je tvrdý boj. O každou příležitost musíš bojovat. To bylo na Praze lákavé, že v ní žije možná padesát anglicky mluvících herců. Což je podstatně jiná situace, než když se na castingu sejdeš s dvěma tisícovkami herců, kteří vypadají úplně stejně jako ty.
Tohle jsi vydržel pět let?
No, vlastně jsem pořádně ani nezačal. Byl jsem nejdřív ve škole, takže jsem ani neměl agenta. Ale myslím, že jsem na to ani nebyl psychicky připravený, nebyl jsem dost zralý jako herec. Teď když se na to dívám s odstupem, mám někdy pocit, že celý ten kolotoč showbyznysu je o stížnostech na to, co člověk nemá. Všichni, co nemají agenta, si stěžují, že ho nemají, a ti, co ho mají, si zase stěžují, že nepracuje dobře. Myslím si, že nejlepší je začít se o svoje štěstí starat sám.
To je pravda, nikdo jiný to za nás neudělá. Plánuješ vrátit se do Los Angeles?
Říkám si, že možná s tím, co jsem se naučil, s těmi kontakty, co teď mám, by to tam asi šlo už líp, ale zase život v Praze je příjemnější. Tady když jdeš do hospody, nejsou kolem jenom samí herci. V L.A. je ten „poklad", po kterým všichni jdou, prostě příliš veliký. V Praze jsem mohl získat zkušenosti za daleko jednodušších podmínek.
Ale teď je to tu trochu špatné se zakázkami, ne? Už u nás zahraniční filmaři nechtějí tolik točit.
Nechtějí, protože tady nemají daňové úlevy, které jim jiné státy poskytují.
Takže logicky jdou tam, kde je to levnější. Nechápu, proč jim u nás politici nevyšli vstříc jako jinde. Ty filmy dávaly práci tisícům lidí a všichni samozřejmě odvádějí daně, takže ve výsledku na tom stát pořád vydělá, i když filmovému průmyslu poskytne úlevy. Nehledě na to, že to dělá obrovskou reklamu celé republice.
Taky si myslím. V tom vrcholném období tady ty produkce utratily snad až pět miliard korun ročně. Navíc vaši čeští filmoví pracovníci jsou výborní. Samá chvála se o nich šíří.
A kolik jsi těch filmů v tom hojném období natočil?
Ono se tu ještě pořád něco točí. Teď jsem třeba dělal jeden seriál, ale je toho o hodně míň. Ale od roku 2002 do 2005 jsem natočil asi dvanáct hollywoodských filmů.
Tak snad to naši šikovní politici pochopí a podaří se to změnit.
Vím, že George Lucas řekl, že když budou mít úlevu na daních, rádi by tu točili seriál Star Wars. Ale říkal taky, že nemůžou čekat věčně, takže nevím, jak to dopadlo. Ale pokud by se to podařilo, bylo by to super. To by byly měsíce práce.
A co bys dělal, kdyby se to nepovedlo?
Mám agentku v Londýně, takže se teď za ní asi vypravím a budu tam hledat práci s ní.
Jak ji máš dlouho?
Rok.
Co ti za ten rok sehnala?
Zatím nic, ale možná je to tou krizí. Prý je to špatné všude.
Tak na co vlastně ti agenti jsou?
Třeba hodně castingových agentur v zahraničí nechce herce bez agenta, protože to pro ně znamená, že nejsou dost dobří, když nemají agenta. Agenti mají taky spoustu kontaktů, znají režiséry a producenty a bývají to většinou i dobří právníci, takže se starají o smlouvy a dělají právní servis. A taky jsou pro ty velké hvězdy jakousi zdí.
Zdí?
Selektují všechny, kteří se k nim chtějí dostat.
A jak to tedy chodí? Dejme tomu, že bych měl scénář s rolí pro Dustina Hoffmana. Někdo na něj má číslo, že jo?
Jeho agent určitě.
Takže bych si musel domluvit schůzku nejdřív s jeho agentem?
Ani ne schůzku. Nejdřív bys mu to mohl zkusit poslat mailem.
A on si to možná přečte a pak to možná pošle Dustinovi?
Jo.
Takhle jsem to udělal s Audrey Tautou a všechno, co jsem tam na vrátnici u její agentky, kterou jsem ani neviděl, nechal, mi pěkně poštou zase vrátili.
Všechno je to zařízený tak, aby ti lidi, kteří mají nějakou moc, byli chránění. Protože třeba Dustin Hoffman má daleko větší moc než nějaký reklamní režisér, nějaký no name. Takže když ten režisér něco chce od Hoffmana a Hoffman se přitom chce soustředit jen na to, na čem zrovna pracuje, má agenty, kteří ho ochrání. Kdo má tu moc, nechce ji dát jen tak za nic, dává ji většinou jenom výměnou za něco, co chce sám.
Takhle to asi chodí všude a kvůli tomu je asi všechno taky tak komplikované. Proto je asi tak těžké odněkud, kde je přebytek, něco poslat tam, kde je nedostatek. Třeba s jídlem to tak máme. Jsou země, kde se vyhazují tuny jídla, a jinde děti umírají hladem. Přitom by to určitě nějak změnit šlo. Ale protože si každý chráníme tu svou moc, tak to nějak nejde.
Ty zdi jsou pevné.
Ale prý se dá zdí i projít.
Anebo můžeš najít dveře.
To je asi lepší.


Brian Caspe
11. 5. 1975 v Santa Cruz v Californii
Studoval zpěv na University of California v San Diegu.
Od roku 2002 žije v Praze.
V roce 2003 spoluzaložil divadlo Prague Playhouse, které se věnuje anglickému repertoáru.
Hrál mimo jiné se Seanem Connerym, Karlem Rodenem, Edwardem Nortonem, Angelinou Jolie, ve filmech: Wanted, Hellboy, Liga neobyčejných gentlemanů, Ilusionista ad.




http://instinkt.tyden.cz/rubriky/rozhovor/brian-caspe-muz-ktery-prochazi-zdmi_24585.html

30.07.2009 - Aktualizováno: 06.08.2009, Instinkt č. 30/09, autor: Jan Budař

Jamie Cullum:
Lamač pian

Jamie Cullum hrál letos na Colours of Ostrava. Bylo to poprvé, co k nám zavítal. Koncertní křídlo za dva miliony mu přivezli až z Vídně, na rozhovor měl každý z novinářů dvacet minut, fotit bylo přísně zakázáno a vůbec se všechno tvářilo, že přijela velká popová hvězda. Ale Jamie Cullum je milý Angličan, který ví, co umí, a ví, že to dělá dobře. Občas roztříská piano, ale jen proto, aby byla pořádná show. A byla. Já ji viděl a pusu jsem zavřel, až když to skončilo.
Přísný zákaz fotit při rozhovoru odešel Jan Budař jednoduše: prostě se zeptal přímo Jamieho a šlo to!Ahoj, slyšel jsem, že jsi fakt dobrej.
Děkuju!
(Budař hledá v tašce diktafon.) Promiň, musím si najít diktafon.
Žádnej problém.
(Budař žmoulá připravený papírek.) Mám tady pár otázek. Moc se mi líbí tvoje muzika.
Děkuju.
Poslechl jsem si všechny tvoje tři desky a jsou skvělý. A protože taky hraju na piano, zajímalo by mě, kdy ses začal učit hrát.
Nejdřív jsem začal hrát na kytaru, ve škole jsem měl pár lekcí, ale moc mě to nebavilo. Taky jsem ve škole tak jako všichni trochu zpíval, když mi bylo asi dvanáct třináct. A pak jsem si zamiloval kapely jako Rage Against the Machine, Pearl Jam, Red Hot Chili Peppers, Jimiho Hendrixe, hrál jsem podle těch nahrávek na kytaru a docela rychle se do toho dostal. S bráchou, který tu hudbu taky poslouchal, jsme hráli společně, nahrávali si to na magneťák. Takhle to šlo pár let a já jsem si začal postupně uvědomovat, že je hudba součást mojí identity. Pak se mi začal líbit hip hop, začal jsem poslouchat DJe Shadowa. On hodně sampluje jazz, a tak jsem si koupil Milese Davise. Přes něj jsem se dostal k pianu, a od té doby se ho nepustil.
Kolik ti bylo?
Asi čtrnáct.
Taky jsem začínal v tolika. Hrál jsi doma?
Jo.
Rodiče byli u toho?
Jo.
A měl jsi taky ten problém, že když jsi hrál od rána do večera, tak to pak všem lezlo na nervy?
Rozhodně jsem nemohl hrát tak moc, jak bych chtěl. Ale pak jsem k narozeninám dostal klávesy a k nim sluchátka, a to všechny zachránilo.
Tos měl dobrý, to jsem nedostal. A pamatuješ si na svoji první písničku, kterou jsi napsal?
Jo, myslím, že první, co jsem hrál už i lidem, byla písnička, jmenovala se Some doubt (Pár pochybností). Tu jsem složil, když jsem skončil školu. Předtím jsem složil pár písniček pro holky, co se mi líbily ve škole, ale ty byly hrozný. Horší než hrozný. Ty písničky teda...
Ještě si je pamatuješ?
Ne, ty jsou pryč. První dobrá píseň, kterou jsem napsal, byla I want to be a pop star (Chci být popová hvězda).   
Kolik ti bylo?
Dvacet.
Skládáš spíš s klavírem, nebo s kytarou?
S oběma.
Já taky, ale na kytaru hraju hůř, takže se ty písně dost lišej.
Určitě. Naprosto. Máš pravdu, někdy je dobrý skládat na nástroj, na který neumíš moc hrát. Pamatuju se, že Paul McCartney měl mandolínu, na kterou vůbec neuměl hrát, a napsal díky tomu úplně jiný písně.
Mluvil jsi o písničce I want to be a pop star... Cítíš se jako popová hvězda?
Určitě už jsem součástí světa popu.
Ale jazzového světa taky, ne?
No, já myslím, že jsem takový jazzový rebel v popu. A taky popový rebel v jazzu. Trochu sedím na dvou židlích, ale nemyslím si, že bych byl popová hvězda. Pořád mě moc nehrají rádia, nemám písničky v hitparádách. Jsem šťastný, že můžu hrát a že lidi vědí, kdo jsem.
V té písničce si stěžuješ, že všechny ty věci, co mají popové hvězdy, nemáš, protože hraješ jazz. Teď si to všechno nevybavím, ale jsou tam auta, holky... To už všechno máš, ne?
Mám auto a mám holku. Auto jsem měl už tehdy, ale bylo to hodně špatný auto.
Máš rád rozhovory?
Když jsou jako ten náš, tak mě to baví, ale většina lidí není jako ty. Většina lidí má blbý a nudný otázky.
Beru to jako kompliment.
Je to tím, že jsi muzikant, a tak je to mnohem zajímavější si s tebou povídat. Ale je to asi ta nejtěžší část mé profese. Chci dělat hudbu a nejtěžší je o ní mluvit, protože chci, aby hudba mluvila sama za sebe. Ale dělám tu práci a tohle k ní patří.
Jak jsi dokázal, že jsi populární jak v jazzovém, tak i popovém světě?
Víš co, já si myslím, že dnes víc než kdy předtím je potřeba přicházet s něčím, co není jenom pouhá napodobenina. I když nic asi už nemůže být úplně originální, protože všechno už tu bylo. I moje muzika kombinuje a nečekaně propojuje různý styly a žánry. Když vidíš moji show, tak je tam trocha popu, trocha rocku, ale taky jazzový improvizace. Myslím, že často se na to lidi dívaj, a pak si řeknou: Ty jo, to jsem nikde předtím neviděl. Hlavně mladý lidi, ale i ti starší. Takže pokud si za tím, co děláš, pevně stojíš a vydržíš u toho a věříš v sebe sama, tak máš šanci, že to lidi bude bavit...
Šel jsi za tím úspěchem a slávou od začátku?
Je to zvláštní, hraju velký koncerty, hodně cestuju, živím se jako muzikant, mám díky tomu svobodu dělat to, co chci, ale nic z toho nebyla moje prvotní motivace.
(Budař kontroluje diktafon. Z hlavního pódia sem nekompromisně proznívá LA-33. Nejlepší salsa světa, přijela do Ostravy až z Columbie.) Nikdy jsem s tímhle nenahrával a dost se bojím, že tam nebude nic než ta muzika, co tu tak řve.
(Cullum se směje.) Doufám, že bude. Ale ty máš dobrou paměť, ne?
Ne, to právě nemám. (Budař pro jistotu drží diktafon u Cullumova nosu.) Mám moc rád videoklipy. Máš je taky rád?
Mám. My tedy zatím žádnej dobrej nemáme.
Já miluju točit klipy. Točím je skoro ke všem písním. Kdybys chtěl, moc rád pro tebe nějakej natočím.
Fantastický! Tak pro novou desku?
Moc rád.
A umíš to levně?
Určitě.
Protože jediný, o co se teď vydavatelství zajímá, je, jestli to bude levný. Je mnohem těžší na tom teď zbohatnout, ale zase to probouzí kreativitu.
Ale tvoje vydavatelství je s tebou spokojený, ne?
Oni nejsou nikdy spokojený.
Prý se ti občas podaří na koncertě zničit piano, je to pravda?
Někdy jsem na něj možná trošku tvrdší, ale rozhodně ho nikdy nechci zničit.
Nevím, jestli to víš, ale to křídlo, na který dneska večer budeš hrát, ti sem přivezli až z Vídně.
Fakt?
Prý máš sponzora Yamahu a nejbližší Yamaha byla ve Vídni.
(K manažerovi) Ty bláho, tys věděl, že to křídlo přivezli z Vídně?
Manažer: Fakt? Vídeň je docela daleko, ne? Jak je daleko?
Asi tři hodiny, možná víc.(Manažer i Cullum se smějí.)
Proto se ptám, jestli ti není někdy líto, jak s tím nástrojem zacházíš.
Víš, kdykoliv jsem to piano zničil, tak jsem zaplatil jeho opravu. Snažím se hrát na piano, jako by to byl rokenrolový nástroj, protože si myslím, že piano je stejný jako třeba elektrická kytara. Ale já jsem fakt malej, takže pro mě je těžký něco rozbít. Zvlášť koncertní křídlo.
Opravdu se těším na tvoji show. Proč sis vybral zrovna jazz? Mám pocit, že člověk k jazzu tak nějak dorůstá, a ty jsi dost mladej.
Jak jsem říkal, dostal jsem se k němu přes samply a hip hop. Když slyšíš, jak DJ Shadow používá jazzový samply, tak ti to vůbec nepřijde jako něco starýho. Když jsem poprvé slyšel Headhunters a Herbieho Hancocka, měl jsem pocit, že to je to to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Elektronika, drum´n´base, funky, takže jsem tomu všemu byl odjakživa otevřený a nikdy jsem k jazzu nepřistupoval s nějakými předsudky. A nikdy jsem si nemyslel, že jazz je pro starý lidi.
Jasně, já jsem spíš myslel, že člověk tak nějak dorůstá k tomu, aby jazz pochopil, protože je hodně komplikovaný. Není to zadarmo.
To je pravda. Aby sis jazz užil, asi je dobrý mít o něm nějaký základní znalosti. To je jako se všemi dobrými věcmi, musíš je trochu znát, dopracovat se k nim, pochopit je. Je to tak třeba se skvělými knihami, ale neznamená to, že to je nějak zkostnatělý a nedostupný. Když jsem poslouchal jazz, ty rytmy, to vzrušení ve hře, tu svobodu, okamžitě mě to dostalo. Stejně jako když Hendrix hraje kytarový sólo.
Jaké znalosti by tedy měl člověk mít, aby si vychutnal jazz?
Pomáhá, když víš, co se hraje za skladbu, kdy který nástroj bude mít sólo, víš, jaký jsou v té hudbě zvyky a tradice. To nejde nijak pochopit, to se prostě musíš naučit.
Moc ti děkuju. Můžem se spolu vyfotit?
Jo, pojďme na to.
Oni mě varovali, že to není možný, že je to přímo zakázaný. Taky mi řekli, že máme na rozhovor dvacet minut, víc ani náhodou. Pro mě to byl docela stres, protože já vlastně nejsem žádnej novinář.
Ale šlo ti to dobře. Mohl by ses tím i živit v nejhorším.

Jamie Cullum
* 20. 8. 1979, Essex, Velká Británie
- během studií angličtiny na univerzitě se začal živit jako pianista hraním po barech, hotelech a výletních lodích
- díky originálnímu stylu mísícímu jazz, rock a pop si jej brzy všimlo širší publikum
- v roce 2003 vydal svou první „velkou" desku, Twentysomething, u vydavatelství Universal Records, které s ním uzavřelo nahrávací smlouvu za milion liber
- deska měla obrovský úspěch, stejně jako její následovnice Catching Tales
- Cullum je už dnes nejúspěšnější britský jazzový muzikant všech dob, prodal přes čtyři miliony desek, byl nominován na Grammy, Brit Awards či Zlatý glóbus
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/rozhovor/jamie-cullum-lamac-pian_24453.html