Jan Budař a "Instinkt". Jan Budař: Honza goes to Hollywood. Jan Budař: Drzý kohoutek odlétá / Bezczelny kogucik odlatuje. Jan Budař: Rekapitulace / Rekapitulacja. Jan Budař v rozhovoru s Radimem Špačkem / w rozmowie z Radimem Szpaczkiem. Jan Budař: Čekání na Belmonda / Czekanie na Belmonda. Jan Budař mezi hvězdami / między gwiazdami. Londýnská mise: Jan Budař hledal agenta, vyvedla ho policie / Londyńska misja: Jan Budař poszukiwał agenta, wyprowadziła go policja. Jan Budař: Žena bez piána / Kobieta bez fortepianu. Jan Budař: V Madridu v přítomném čase a s první osobou / W Madrycie obecnie i z pierwszą osobą

12.05.2009, Instinkt č. 17/09, autor: Jan Budař

Jan Budař:
Honza goes to Hollywood

INSTINKT je partnerem herce Jana Budaře v cestě za jeho snem
Pustit se do projektu, jehož úvodní část máte teď před sebou, ode mě vyžadovalo dost velkou odvahu. A taky jistou dávku chlapecké drzosti. Takové té drzosti, kdy na otázku: „Čím budeš, chlapečku?" odpovídáme v pěti letech: „Kosmonautem." A ještě netušíme, že ten lehký úsměv dospělých neznamená hrdost a radost z našeho skvělého nápadu, ale spíš takové „zkušené" pomyšlení: „To víš, že jo, chlapče."
Když jsem byl malý, dejme tomu dvanáctiletý, rozhodl jsem se, že budu hercem.
Viděl jsem Dustina Hoffmana hrát Rain Mana. Ta schopnost předstírat tak věrohodně život někoho jiného mě z nějakého důvodu úplně uhranula a od té doby jsem to chtěl umět taky. Všichni se divili, protože jsem rozhodně nebyl člověk, o kterém by se dalo říct, že bude herec. Herci bývají hovorní, zábavní, výrazně hezcí (hlavně v Americe), extrovertní a schopní se prosadit klidně i u zubaře. Já nebyl ani jedno. Ale moji blízcí na mě byli hodní, nevymlouvali mi to, jen si asi nejspíš tajně říkali, chudák, někdo by mu měl říct, že jsou i jiná zajímavá povolání.
Hoffman, Hanks, Streep a Bartoška
Ale já jsem nepovolil a tak jsem se šel učit na JAMU do Brna, což je škola, kde vám mají vysvětlit, jak být hercem, ale protože se to vysvětlovat moc nedá, tak se tam všichni spíš  trochu trápí, takže pak každoročně vyplivnou všechny vysoké i střední herecké školy dost velký počet lehce utrápených herců, kteří většinou nemají moc tušení, do čeho se to vlastně vrhli.
Ani já neměl tušení a tak jsem šel hrát divadlo tam, kde mě chtěli, jako většina mých nových kolegů. Hrál jsem v Hradci Králové Trepleva, v Karlových Varech zlého zastavárníka, v Brně Vašíka Karase a pak i v Praze Romea a dokonce mě přijali i do jednoho z nejlepších českých divadel - Na Zábradlí, ale já jsem pořád toužil točit nějaký film tak jako Dustin Hoffman, Tom Hanks, Meryl Streep, Jiří Bartoška a jiní oblíbení herci. Ale na konkurzech jsem nikdy nepřesvědčil, protože přesvědčit na konkurzu je nadlidský úkol.
Naštěstí, jak to tak v životě bývá, když si něco hodně přejete, často se to splní, potkal jsem režiséra Vladimíra Morávka a napsali jsme spolu film Nuda v Brně. A já konečně věděl, jaké to je být filmovým pracovníkem tak jako Dustin, Meryl a Jiří.
Nástěnkáři, Jay Leno a Jan Kraus
Čerstvě vyplivnutý český herec, který se trochu zorientuje v terénu, má několik možností. Buď být spokojený v divadle, kde pracuje a kde mu každé dva až tři měsíce nástěnka oznámí, jakou roli bude studovat další dva až tři měsíce. Nebo točit české seriály a filmy, kterých se do roka dělá zhruba dvacet až třicet. Nebo dělat obojí (což ovšem lidi, kteří se starají v divadlech o nástěnky, nevidí moc rádi). Anebo se pokusit točit i jiné filmy než české. Což vyžaduje znalost cizích jazyků, značnou odvahu, drzost pětiletého chlapce a velkou víru v sebe sama.   
Antonio Banderas, Javier Bardem, Penelope Cruz, Salma Hayek, Arnold Schwarzenegger, Jean-Claude Van Damme, Gerard Depardieu, Benicio del Toro, Karel Roden, ti všichni to dokázali. Dokázali překročit hranice svých rodných států a uplatnit svůj talent i jinde než  doma.
A tento smělý nápad mám i já a díky tomu vzniká i tento článek a celý projekt s INSTINKTEM. Projekt, na jehož konci je moje účast v hollywoodském či podobně velkolepém filmu a taky ve slavné Late Night Show Jay Lena. Jay Leno je takový americký Jan Kraus. Zatím jsme sehnali na pana Lena kontakt. Překvapivě to nebylo moc těžké, takže mu píšeme a uvidíme.
Kadeřník Milan a pětiletí chlapci
Jazyky umím dva až tři, odvážný jsem (po ránu o něco víc), drzost pětiletého chlapce mi nechybí a hezký jsem taky dost (zvlášť, když si nechám dorůst pořádnou kštici). Aspoň mi to říkal jeden moc milý kadeřník v Libni, ale hned dodával, že na kráse svět nestojí. A taky říkal: „Víš, Jendo, na kráse svět stojí jenom v lidských hlavách. Já si třeba myslím, že nejsem moc hezkej."
„Ty seš hezkej, Milane" říkám mu.
„No, vidíš. Je to bohužel jedno, jak jsem hezkej pro tebe. Protože jsem hezkej jenom tak, jak jsem hezkej pro sebe. Chápeš mě?"
„Asi jo, ale nechápu, proč to řešíš."
„Kdo je hezčí, Brad Pitt, nebo já?" vypálil na mě Milan. Nechtěl jsem mu lhát a tak jsem řekl: „Brad Pitt."
„Tak vidíš," řekl smutně Milan a já jsem pochopil, jak to s tou svou krásou myslel.
„A proč?" zašeptal Milan.
Upřeně se na mě díval, skoro se zdálo, že na mé odpovědi záleží to, jestli Milan ještě někdy bude ve své hlavě krásný. Dlouze jsem přemýšlel a nakonec jsem co nejklidněji řekl:
„Milane, ty jsi prostě jinej. Brad Pitt je taky jinej a Belmondo taky. Tak se na to vykašli."
Ale pravda je taková, že nevím, proč si většina lidí myslí, že Brad Pitt je hezčí než Milan a než většina z nás. Jenom už vím, že člověk je tak hezký, jak je hezký ve svojí hlavě a že na kráse prý nezáleží, leda bychom snad chtěli.
Ale bohužel všechny ty ankety o nejhezčí muže a ženy planety i vesmíru, všechny ty reklamy, romantické filmy, krémy pro hezčí pleť i vlasy, retušované fotky v retušovaných časopisech nám dost komplikují situaci. 
Amélie a její sekretářka
Pro ty z vás, kteří mi už teď fandí, zatím nemám úplně dobré zprávy. Moje pokusy dostat se do nějaké agentury, která by mi pomohla dostat se do filmů s Dustinem Hoffmanem nebo Tomem Hanksem, zatím nejsou moc úspěšné.
Největší pokoření jsem zažil, když jsme v Paříži natáčeli videoklip k písni Audrey, která je věnovaná francouzské herečce Audrey Tautou - slavné Amélii z Monmartru. Tehdy jsem se rozhodl navštívit její agenturu a zkusit jí nabídnout roli v našem klipu a taky v novém filmu Vladimíra Morávka. Koupil jsem puget růží, naučil se francouzskou větu: „Dobrý den, je tu Audrey Tautou? - Bonjour, Audrey Tautou est ici?"
Zazvonil jsem na zvonek s nápisem ArtMedia a s trémou jako u maturity řekl do amplionku moji naučenou větu.
Asi na šestý pokus jsem se konečně probojoval do čtvrtého patra k paní recepční, položil jsem puget na pult a zeptal se, jestli nemluví anglicky. Prý moc ne, ale že rozumí.
Tak jsem vysvětlil, že růže jsou pro Audrey a jestli by bylo možné s ní mluvit. Paní říká, že Audrey tady není. Tak se ptám, zda tu je její agentka, že mám pro Audrey moc pěknou pracovní nabídku. Ona říká, že to zjistí. Pak zvedla telefon a někam volala.
Mluvila francouzsky, takže jsem moc nerozuměl, ale myslím, že říkala něco jako: „Je tady takovej divnej chlápek, říká, že je z Prahy, má růže pro Audrey a chce s tebou mluvit. Co mu mám říct."
Na druhé straně se pravděpodobně ozvalo: „Pošli ho pryč."
Paní recepční položila sluchátko a s krásným francouzským přízvukem řekla anglicky:
„Paní agentka tady není. Ty růže Audrey předáme. Chcete jí něco napsat?"
Já se zaradoval a řekl jsem: „Moc rád!"
Dostal jsem papír a tužku, posadili mě do salonku a já co nejčitelněji psal o tom, jak jsem viděl film o Amélii, jak točíme videoklip a že Audrey má písničku v češtině, kterou jí hrajeme na našich koncertech, a taky o tom, že ty růže jsou pro ni a že jí chceme s Morávkem nabídnout roli v českém filmu. Pak jsem napsal všechny moje mailové adresy, telefonní číslo a pro jistotu i poštovní adresu. A ještě jsem tam pro ni nechal na DVD Nudu v Brně, Hrubeše s Marešem a sestřih všech filmů, kde jsem hrál, to aby věděla, že nekecám.
Měl jsem takovou radost, když jsem druhý den letěl do Prahy. Letadlo jenom zářilo, i pilot se usmál, když jsem kolem něj procházel. Říkal jsem si, že to jsou všechno mýty, když se říká o hercích a zpěvácích, že se k nim člověk nedostane, že mají domy obehnané ostnatým drátem, že je hlídají bodyguardi. Jde jenom o to se nebát, vzít si nějaké prezentační materiály, hezky se usmívat a svět vám leží u nohou!
Ale trochu jsem se splet. Druhý den mi přišel expresní balíček a v něm byly všechny moje DVD i s tím dopisem, co jsem tak pěkně a čitelně napsal.
Když jsem si filmy dával zpátky do poličky, jenom jsem si smutně pomyslel: Ještě že neposlali i ty růže.
Maskérka, Bono a žižkovský indián
Milí přátelé - čtenáři. Budete svědky podivuhodné cesty jednoho chlapce z Frýdlantu v Čechách do Hollywoodu v L.A. A váš oblíbený časopis INSTINKT bude u toho. Jaká ta cesta bude, jak dopadne, kudy poběží, to nikdo neví. Každopádně mě neberte moc vážně, já to taky tak udělám, protože jenom tak si to člověk může užít.
Budeme rádi, když budete naši cestu sledovat, když nám budete fandit, když si budete přát, aby se nám to povedlo, my si to budeme přát taky. Takže: Co si právě teď myslíte ve svých domovech, na zastávkách, v tramvajích, autobusech a vlacích? 
Dostane se Jan Budař do slavné Late Night Show Jay Lena? Poletí do Ameriky a bude si v letadle připravovat vtipné odpovědi na ještě vtipnější otázky? Bude ho pudrovat americká maskérka, která pudrovala i Bona z U2? Vyfotí se Budař s panem bodyguardem, který hlídá slavnou šatnu s červeným a lehce fosforeskujícím nápisem: LENO?
Bude mít zahraniční pseudonym Jean Paul Galet, Jan Buddhar nebo Jan Bondař? Zeptá se Audrey Tautou, jestli dostala puget francouzských růží od záhadného cizince z Prahy?
Řekne Dustinu Hoffmanovi, že jeho talent zářil i v brněnském kině Svratka?
Každopádně, ať už to dopadne jakkoliv, říká se v jedné moudré knize a v jednom bizarním filmu: Jsme takoví, jaké jsou naše myšlenky. Jaké jsou naše myšlenky, takové jsou naše skutky. Jaké jsou naše skutky, takový je náš osud.
A jeden žižkovský indián, toho času Rom, k tomu dodává: „Je důležitý plnit si svoje sny, protože těmi sny k tobě mluví tvoje duše a když neposloucháš svoji duši, můžeš se lehce ztratit."
  
Do roka a do dne
Cesta Jana Budaře do Hollywoodu a do televizní show Jay Lena začíná 30. dubna 2009. O jejím průběhu vás budeme pravidelně informovat v několika dílech v celém následujícím roce. Jan Budař bude psát ze Španělska, kde se možná zúčastní natáčení jednoho zatím nikoli hollywoodského zahraničního filmu. Bude psát rovněž z Karlových Varů, kde se pokusí sejít s velkými hollywoodskými hvězdami. Bude psát z Brna, kde bude na výletě, a samozřejmě z Prahy, kde bydlí. Všichni doufáme, že nakonec bude psát i z vysněného Hollywoodu. Je jeho i naším velkým snem, že bude nakonec psát z natáčení nového Jamese Bonda. Daniel Craig má sice podepsanou smlouvu na další pokračování v hlavní roli agenta 007, ale skromně si myslíme, že Honza by byl dobrým Craigovým spoluhráčem třeba v roli hlavního negativního hrdiny. Za rok, tedy na konci dubna 2010, budeme vědět, co vše se z Budařova (či v té době už Buddharova nebo Bondařova) snu naplnilo. Držte Honzovi palce.
 

Ukázka z plánovacího diáře Jana Budaře. Má před sebou několik velkých úkolů a setkání.





http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/jine/jan-budar-honza-goes-to-hollywood_8.html


25.05.2009, autor: Jan Budař

Jan Budař:
Drzý kohoutek odlétá

Projekt INSTINKTU a Jana Budaře, na jehož cíli by měl český herec, muzikant a tanečník dostat roli v hollywoodském filmu a ukázat se v talk show amerického Jana Krause Jaye Lena, začal 30. dubna 2009. Jan zatím odletěl do Španělska, kde nyní točí v zatím malé zahraniční produkci. Už v letadle dal dohromady první zápisky, v nichž se ještě vrací na start.

Sešel jsem se s kamarádem Davidem na kávu. Bylo pět hodin odpoledne, jarní slunce pálilo zas o něco víc něž loni. Za pár dní jsem měl vyrazit do Španělska. Poprvé v životě natáčet film v jiném než slovanském jazyce. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to zvládnu, jestli budu rozumět režisérovi, když mi bude říkat, abych si stoupnul o něco víc doprava, jestli si zapamatuji svůj text a jestli, když už si ho zapamatuji, ho budu umět říct tak, aby mi kolegyně-herečka rozuměla.
David si přisedl, v ruce držel nové číslo INSTINKTU a tvářil se trochu vyděšeně.
Zeptal jsem se ho, co se děje.
„Nic," odpověděl a objednal si kolu s citronem.
Z obálky časopisu jsem na sebe mířil já. Tvářil jsem se přísně a předstíral, že jsem James Bond. Servírka přinesla kolu a David otočil časopis mojí hlavou do stolu, napil se a omluvně se na mě usmál.
„Četl jsi článek?" zeptal jsem se. V psaní článků jsem zelenáč, takže tuhle otázku pokládám často.
„Jo, dobrý," řekl vesele David, ale uhnul pohledem.
„Nelíbilo se ti to?"
„Ne, to ne. Je to dobrý, jenom jsem si říkal..."
„Co?"
„Říkal jsem si, co tomu řeknou..."
David opatrně volil slova, nechtěl se mě dotknout.
„No, že je to takový hodně odvážný, možná. Možná až trochu drzý, ne?"
„A v čem?"
„Nikdo to takhle ještě neudělal. Jako že by takhle o tom psal... u nás teda určitě ne."
„To je možný, ale to je dobře, ne?"
„No..."
A pak jsme si dlouho povídali o tom, jak všichni toužíme po stejných věcech. Jak si přejeme být úspěšní, krásní, slavní, bohatí, milovaní a šťastní.
A že se všichni taky bojíme stejných věcí. Bojíme se, že budeme nemilovaní, neslavní, chudí, nešťastní a ne tak hezcí, jak bychom si přáli. Taky jsme se shodli, že tím, jak se bojíme, si to všechno dost výrazně komplikujeme.
Ale jak se nebát, když jsme se to tak dobře naučili?
Když jsme to po dvou hodinách a pěti pivech všechno pěkně probrali, tak mi kamarád David nakonec odpustil drzost mého zdánlivě neskromného snu být slavný, krásný, bohatý, šťastný a milovaný. Protože pochopil, že si to přeje taky. A co je ještě lepší, nakonec jsme po závěrečné rundě ještě přišli na to, že to, jak si připadáme, nezáleží na tom, kolik máme peněz, kdo o nás píše, jak nás boduje módní i jiná policie a s kým zrovna žijeme, ale na tom, jaký svět dokážeme tvořit. Protože celý náš svět si nosíme v hlavách. A kdo říká, že ne, má taky pravdu. Minimálně ve své hlavě.

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/jine/jan-budar-drzy-kohoutek-odleta_45.html

27.05.2010, Instinkt č. 21/10, autor: Jan Budař

Jan Budař:
Rekapitulace

Je to už rok, co jsme spolu s časopisem INSTINKT rozjeli odvážný projekt - Honza goes to Hollywood. Projekt, v němž jsem popisoval nelehkou cestu za svým hereckým snem - hrát ve filmech nejen domácích. K tomu jsme ještě drze vyhlásili do světa, že budu hostem Jeye Lena v jeho Late Night Show. Jestli se mi to podařilo a jak vlastně moje cesta dopadla, se dozvíte v tomto článku. Bude to článek rekapitulační, rozlučkový a děkovný. Cannes v něm bude svítit do noci, Robin Hood bude spát v hotelovém pokoji, zámořské lodě budou vyrážet na širé oceány a producenti budou s anglickými úsměvy slibovat role.
Je čtvrtek 13. května. Sedím v autobuse do Vídně, odkud poletím na festival do Cannes.
Zítra ve 12.15 mám v Café Roma sraz s britskými bratry Santanovými. Mladší je režisér, starší producent. Budu s nimi projednávat svoji účast v jejich mezinárodním filmovém projektu.
Od mého posledního článku, v němž jsem marně čekal na Jeana-Paula Belmonda, se mnohé změnilo. Především jsem díky Belmondovi pochopil, že pokud je herec i producentem, stává se rázem v tom podivném světě showbyznysu jiným živočišným druhem.
Jako „obyčejný" herec jsem se pokoušel sejít s bratry Santanovými skoro rok. Několikrát jsem jim volal a psal, ale odezvy byly spíš vlažné. Dokonce i když se v Londýně, jejich domovském městě, promítal skvělý španělský film Žena bez piana, ve kterém hraji jednu z hlavních rolí, nepovedlo se mi je přesvědčit, že je to pro ně ideální příležitost vidět mě na plátně, případně zajít na večeři a popovídat si o jejich projektu. Pak jsem si cestou do Paříže přečetl Belmondovu biografii a rozhodl se, že se tak jako Jean-Paul stanu také producentem. Začal jsem tím, že jsem napsal bratrům Santanovým, že jsem mimo jiné i trochu producent, a pokud by měli zájem, můžu zkusit pro jejich projekt najít české koproducenty a spolupracovníky. Odpověď přišla okamžitě. Producent filmu mi napsal dlouhý e-mail, že jsou moc potěšeni mým zájmem a že jsou připravení sejít se a projednat podrobnosti prakticky kdykoliv. A pokud do projektu přinesu producentský vklad (minimum je dvě stě tisíc liber), moje role ve filmu je jistá.
Váš Jan Budař
Celý text si můžete přečíst v tištěném Instinktu nebo od 3. června na webu


Honza goes to Hollywood krok za krokem
2009
Duben - INSTINKT a Jan Budař vyhlašují začátek projektu, cesta začíná. Kontaktujeme produkci Jaye Lena. Ta po zbytek roku přes mnohé urgence mlčí.
Květen, červen - Jan Budař natáčí ve Španělsku film Žena bez piána španělského režiséra Javiera Rebolla a píše do INSTINKTU první dojmy ze španělského dobrodružství.
Červenec - V INSINKTU vychází podrobná španělská reportáž, Rebollo do ní přispívá textem, v němž o Honzovi říká: „To nejlepší, co se mi při tomto filmu přihodilo, bylo osobně ho poznat a natáčet s ním."
Srpen - Honza navštívil Londýn, kde hledal svého agenta. Zůstal nepochopen, z agentury Independent je nakonec vyveden policií.
Září - První velký úspěch. Javier Rebollo dostává za film Žena bez piána na prestižním festivalu cenu pro nejlepšího režiséra. Budař je hvězdou zdejší tiskovky, na níž patnáct minut v kuse mluví lámanou španělštinou a novináři se baví.
Říjen - Jan Budař je s filmem Žena bez piána znovu v Londýně. Znovu navštěvuje agenty. Někteří slibují, že se ozvou.
Listopad - Honza se setkává s castingovou režisérkou Nancy Bishop. Zjišťuje, že castingoví režiséři jsou pro hercův mezinárodní úspěch důležitější než ti hlavní.
2010
Leden - Jan Budař v novém roce trochu bilancuje, nahlas přemýšlí, zda ta sláva stojí za to. Dochází k tomu, že stojí. Vyhlašuje útok na Francii. V Paříži se chce setkat se svým vzorem Jeanem-Paulem Belmondem. Znovu je kontaktován Jay Leno.
Březen - Honza tráví tři dny v Paříži, podstatnou část z toho před domem Jeana-Paula Belmonda. Nesešli se. Článek o čekání je ale přeložen do francouštiny, jak si vyžádali lidé, kteří Belmonda zastupují. Líbí se jim a mají se ještě ozvat.
Duben - Jay Leno mlčí.
Květen - Oficiální konec projektu. Sen ale jede dál.

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/jine/jan-budar-rekapitulace_25254.html

17.03.2011, Instinkt č. 11/11, autor: Jan Budař

Jan Budař v rozhovoru s Radimem Špačkem

O Hollywoodu a Bollywoodu

Letošní Český lev měl dvě bezpochybné hvězdy: Jana Budaře, který je moderoval, a Radima Špačka, jehož film Pouta pobral nejvíce cen. Včetně té za režii, které se po dvanáctileté filmařské pauze ujal. Spojit tyhle dvě osobnosti byl nápad INSTINKTU a ony se mu nebránily. Moderování se stejně jako na Českém lvu chopil Jan Budař.

Jak ses dostal k tomu, že jsi režíroval Pouta?
Věděl jsem, že existuje scénář s látkou, která mě zajímala. Jen ho měl v moci producent Vráťa Šlajer, kterého jsem znal ze seriálu Letiště.
Seriál a ty - trochu nečekané, ne?
No jo, chtěl jsem vyzkoušet něco novýho, potřeboval jsem peníze a bylo to dobrý. Seznámil jsem se tam se spoustou nových herců - Vojtou Dykem, Matoušem Rumlem a tak. Byla to zábava a objevování nových světů, navíc jsme si tam padli do oka s tím Vráťou. Za čas mi najednou zavolal a říká: „Tak ti oficiálně nabízím režii filmu Pouta." Já jsem zajásal, protože jsem věděl, že je to skvělý scénář, který chci dělat. Vidíš - bylo to vlastně hrozně snadný, až to nechápu.
A teď, když je film hotový - jsi s ním spokojený?
Moc bych na něm neměnil. Možná - jen hypoteticky - by mě zajímalo ten film vidět, kdyby ho točil jiný kameraman než Jaromír Kačer. Ale já jsem spokojenej, jak jsme to udělali. Když vidím svůj třeba patnáct let starý film, je pro mě dost nesnesitelný. Tohleto zatím s Pouty nenastalo.
A v čem by mohl být odlišný, kdyby to točil jiný kameraman?
Jaromír má jasnou představu, jak má každý záběr vypadat. Jeho styl a způsob práce je opravdu filmový, není ovlivněný tím, že dneska všichni točí na video nebo pro televizi. Pracuje hodně konzervativně až staromilsky. Byl to pro mě risk, nedělalo se mi s tím nasnímaným materiálem snadno, taky jsem s ním strašně zápasil. Ale měl jsem jistotu, že Jaromír je opravdu dobrý. Potkali jsme se před dvaceti lety, věděl jsem, jaký je. Ale kdyby film dělal někdo jiný, byl by to jiný film. Stejně jako kdyby v něm nehrál Ondřej Malý. Je to vlastně strašně vzrušující. Mohl jsi to hrát třeba ty.
Taky jsem původně tu roli měl hrát, když to měl ještě dělat jiný režisér, to víš?
Jo, řekli mi to, jenže já jsem chtěl začít s úplně čistým stolem a tys měl před těmi třemi roky spoustu rolí, všude tě bylo vidět. My jsme se domluvili, že by bylo nejlepší, kdyby tam byly neznámý tváře. Takže to neber, že bych neměl důvěru, že bys to nezahrál, ale my jsme známý herce chtěli až do třetího plánu. Aby si divák neřekl: „Jo, toho jsem viděl před týdnem v talk show."
Já mám radost, že jsi objevil Ondru Malýho. Ale proč režiséři nechtějí obsazovat herce, když jsou známější? Jaký je tam jiný důvod, než že nás divák viděl v nějaké talk show?
Když jsem začal chodit do kina, vždycky mě rušilo, když ve filmu hrála velká hvězda.
Třeba Al Pacino?
Třeba. Nějak mi do toho filmu leze jeho známý obličej. S tímhle jsem se snažil bojovat. Neherci kámoši se teda mnohdy nevyplatili. Třeba do Rychlých pohybů očí jsem obsadil samý neherce a kamarády, a ten film na to i doplatil. Takže teď postupuju malými krůčky s tím, že jsem si dovolil do Pout obsadit třeba Kaisera. To byl na mě velký výkon a stalo se, že už nejsem tak vyhraněný k profesionálním hercům. Možná to byl dřív jen ostych nebo obavy, že to s nimi nezvládnu. Ale už jsem se oklepal. Takže neboj...
Hm, dobrá zpráva pro nás, co se občas objevíme v nějaké talk show. To je dobrý, že nejsme jen na jedno použití. Kdy jsi viděl poprvé Ondřeje Malého?
Ve filmu Mrtvej brouk, kde hraje mentálně postiženýho, takovýho chlapíka v blázinci. Dokonce jsem mu nalítl a myslel si, že je regulerní blázen, že si ho půjčili z blázince do filmu. Až pak jsem se dozvěděl, že je to herec z Hradce Králové.

Stalo se něco od té doby, kdy Pouta dostala Českého lva za nejlepší film, nejlepší režii?
Ne, nějak ne. To je přece sláva na dva dny a v těch dalších jsem si zatím nevšiml žádný převratný změny. Kupodivu jsem ani nezpychl. Ale celá ta naše parta jsme rádi, že jsme dostali ocenění, jako by se řeklo: Ano, kluci, můžete točit filmy, baví nás to. Ne že bychom netočili, i kdybychom nedostali nic, to by nás neodradilo, ale bude to snazší.

Už sis přece taky nabil hubu.
No ne, celkem programově jsem natočil velmi ulítlej absolventskej film na FAMU. Dle očekávání dostal Cenu za nejhorší film za rok 1998. Ale mě to nezbrzdilo ani nepopudilo, to umím vzít s nadhledem. Jestli někdo točí filmy pro ceny, tak ho tedy lituju, protože je přece jasný, že je to celý hra, která slouží k propagaci filmu, aby přišlo o pár lidí víc do kina.

A kolik vidělo lidí zatím Pouta v kinech?
Nevím, ale málo. Tak třicet tisíc.

No to je málo.
Bude to celkovou pochmurností toho filmu. Lidi se chtějí bavit, nechtějí se vyžívat v tom, že se budou dvě a půl hodiny koukat na nějakýho zmetka, kterýmu rupne v kouli.

Teď máš šanci hladinu diváků lehce zvednout. Jak bys na svůj film nalákal diváka?
Určitě přes Ondřeje Malýho, který hraje hlavní roli a dívat se na jeho herecký výkon je bomba. Taky by lidi nemělo odradit, že se to odehrává v 80. letech, protože je to spíš příběh chlapa, který má v sobě temný věci, zápasí s nima a je to jeho cesta za štěstím. Řekl bych, že je to srovnatelný s thrillerem. Hele, ale ty máš nějakej neuvěřitelnej počet soch Lva, ne?

Čtyři. Tři a půl.
Ta půlka je za co?

Za spoluscénář.
Všechno za film Nuda v Brně?

Ne ne. Nuda v Brně, Václav a Mistři.
Jasně. No vidíš, třeba Mistři. Takovej pěknej film, taky na něj nikdo nepřišel. Jak přesvědčit lidi, aby přišli?

Pojď se radši bavit o Indii. Jezdíš tam pracovně, nebo jen odpočívat?
Už jsem tam byl počtvrtý a tentokrát to byla trošku služební cesta kvůli bollywoodskýmu festivalu, který organizuju už devátý ročník. V Indii jsme domlouvali detaily, taky bylo dobrý, že jsme se viděli - všechno pořád domlouváme po telefonu a je to strašně neosobní. Takže jsem spojil příjemné s užitečným: byli jsme tam kamarádovi na svatbě a taky jsem měl schůzky v Bollywoodu. Ještě k tomu jsem tam natočil pro televizní magazín Queer dva díly. Dobil jsem si baterky, líbí se mi jejich způsob života. Jsem tam vždycky hrozně šťastný.

Jak jsi, prosím tě, přišel na to pořádat bollywoodský festival u nás?
Když jsem byl v Indii před čtrnácti roky poprvý, zašel jsem ze zvědavosti do kina. Nijak zvlášť mě to neohromilo, ale za čas jsme si už v Praze s kámoškama chtěli pustit pár bollywoodských filmů a zjistili jsme, že nemáme kde. Tak jsme z toho udělali veřejnou akci pro kamarády, kupodivu to mělo úspěch, přišlo sto padesát lidí, tak jsme to zopakovali, až se z toho stala instituce.

Co tě na bollywoodských filmech baví? Mně přijdou trochu legrační. A každý film stejný.
Takhle to bylo zhruba před patnácti roky. Taky mně to přišlo jako zamilovaná limonáda se zpěvy a tanci. Ale jsou i jiný - jeden film dokonce nemá happy end a pěkně na to dojel, je o chlapíkovi, který se zamiloval do teroristky. Bezvadnej film, ale neuspěl, protože oba nakonec zemřou. Zpívá v něm takovou slavnou písničku Shahrukh Khan na střeše jedoucího vlaku... Krásný prostě. Ale samozřejmě, když řekneš Bollywood, je to segment romantických komedií. Ale už se tam začínají točit i takzvaně vážný filmy. I thrillery. Tam už se nezpívá, netancuje a ty filmy jsou dobře udělaný. Cpou do toho spoustu peněz a dá se na to koukat.

Kdyby ti tam nabídli režii, šel bys do toho?
No jasně, určitě, stoprocentně.

Zkoušíš přivézt na svůj festival nějakou hodně slavnou bollywoodskou hvězdu?
Před třemi roky jsme tu měli Kabira Bediho, Sandokana - přijel na naše pozvání, byl tady tři dny. A on je v Indii velká hvězda. Jsou i větší, ale přivézt je by byla drahá sranda, navíc by je tu nikdo neznal, což by asi bylo dost trapný. Ale v Bollywoodu hraje modelka, která pochází z Brna, jmenuje Yana Gupta.

Mohl bys žít v Indii?
Rád. Tam je suprový podnebí, dobře tam vaří, jsou tam velmi milí lidi. Někdy je ten jejich temperament nebo míra zmatků a pouličního chaosu hraniční, ale dá se na to zvyknout. Všechno mi sedne. Přestěhovat se tam je asi chiméra, ale rád bych do Indie jezdil často a zkusil třeba i pracovat. Ty jsi takhle nějak koketoval s Amerikou, ne?

To myslím kdejaký herec koketuje. Každý herec v Český republice, kdyby dostal nabídku od Stevena Spielberga na hlavní roli v jeho filmu, ji vezme hned, bez ohledu na to, co zrovna dělá.
Jenže ono to tak prostě není, takže takový český herec musí být velmi odvážný, nafotit fotky, vzít si portfolio, bágl, letenku a obcházet tam cizí lidi. Já nemám tu odvahu a taky možná drzost, takže si dělám kontakty přes festival a přes to, že tam něco malýho točím, rozdal jsem tam dévédéčka s Poutama... uvidím.

A Hollywood tě neláká?

Já jsem v Americe nikdy nebyl. Nějak je mi mentalitou bližší Indie. Úplně se do ní dokážu vžít. I tam je byznys nemilosrdný, jde o velký peníze a dostat se tam je srovnatelně obtížný jako do Hollywoodu.

Máš už v hlavě další film?
Mám. Pracovně se jmenuje Místa a scénář píše taky Ondřej Štindl. Půlka devadesátých let, někde na maloměstě v pohraničí, v hlavní roli dva dospívající kluci a jedna holka. Vráťa Šlajer to označil jako „mladý letní sexy film". Nic tak temnýho jako Pouta...

... která ti přinesla tu týdenní slávu.
Ty sis to užil, prosím tě, třiapůlkrát nebo čtyřikrát. Tím seš v ranku rekordmanů, ne?

Ivan Trojan má nejvíc, jako herec. Čtyři. Ale říkal jsem Petrovi Vachlerovi, že když se natočí za rok dvacet třicet filmů, uděluje se třináct cen, tak ono není moc z čeho vybírat. Čímž nechci snižovat hodnotu ceny, ale ta hra je tím limitovaná.
A víš, co by mě zajímalo? Den potom, když jsem odjel do Indie, měl premiéru 3D film Jana Němce Heart Beat - tys mu v něm hrál. Já mám Němce hrozně rád. Známe se a nějak si navzájem fandíme. Ale ten jeho film jsem neviděl.

Já bohužel taky ještě ne.
Aha, ale byla nějaká premiéra, ne?

Byla, ale to jsem zrovna nemohl, a protože to je artovej film, byl jen v jednom kině a jen týden a já jsem to nestihl.
Musíme tedy Němce dokopat k nějaký projekci.

Je to neuvěřitelný, protože to je údajně první artovej 3D film na světě.
On je vůbec fenomenální. Byl jeden z prvních, kdo si v Americe koupil videokameru, když ji začali vyrábět, a napadlo ho točit svatby kvůli tomu, že se v tý Americe neměl moc čím živit. Takže je de facto duchovním otcem naprosto příšernýho zvyku natáčení svateb. Byl vždycky takovej průkopník. To, jak natočil filmy v šedesátých letech, pak se vrátil a začal dělat věci, kterým nikdo nerozuměl. A nedal se zatlačit, vždycky si šel po svým. Pak si koupil foťák a na něj natočil film.

Velkej frajer. Vstoupil jsem s ním do historie, protože jsem prvním hercem v prvním českým 3D filmu.
A jaký to bylo?

No, já jsem udělal to, co mi Honza Němec řekl.
Tak to je snad normální, ne? Že uděláš, co ti režisér řekne. Ještě se tím chlub!

U něj to bylo jiný v tom, že jsem třeba vteřinu předtím, než mi to řekl, nevěděl, co budu dělat. Většinou, když jdeš před kameru, víš, co se chystá.
Mně se to teď stalo u Hřebejka v Nevinnosti. Volal, že točí na Mácháči a jestli bych mu nepřijel zahrát nějakou roličku s tím, že mě velmi pravděpodobně vystřihne. On točí na digitální kameru, čuměl jsem, to byl naprosto odlišný způsob práce, než jsme dělali na Poutech, kde se to všechno opravdu pečlivě nazkoušelo, všechno muselo sedět na milimetr. U Hřebejka se prostě přišlo na plac, nějak jsme si řekli, kdo kde bude, odkud přijde, a zapla se kamera. Přišel jsem najednou k Aně Geislerový, zalapal po dechu a už jsem něco hrál.

A vystřihli tě?
Vystřihli.

Kam teď jdeš?
Měl bych domů. Má přijít sčítací komisař.

Nenecháš se započíst?
Nenechám. Dokonce jsem o tom psal do INSTINKTU a Pecháčková o tom měla editorial, jaký jsem blbec, že se nenechám sečíst a že třeba jí nic nevadí. Že ani nemá zaheslovaný e-mail. No to mi vyprávěj.

Proč se nenecháš sečíst?
Protože si myslím, že to k ničemu není a že mě stát jen otravuje. Vždycky jsem byl spíš anarchista. Dobře, už mě to přešlo, už to nemyslím tak, že bych pobíhal po demonstracích, ale cítím, že by to stejně bylo nejlepší bez státu. Ale když už teda máme tu smůlu a je tady, ať se stará o věci, o který má. Což je o moji bezpečnost, o lidi, který nemají peníze, protože mají smůlu nebo jsou handicapovaný. A víc od státu nechci. Ať mě nepočítá. Jenom proto, aby věděl, až bude stavět nějakou automobilku, kolik si mají dovézt Ukrajinců. Asi to nebude mít žádnej vliv na nic, ale tak nějak s tím vnitřně nesouhlasím.

Možná se taky nenechám sečíst. Heleď - máš ty nějaký sen, za kterým jdeš, anebo to necháváš plynout volně, co k tobě přijde?
Spíš to nechávám plynout. Takhle to bylo i s Pouty. Lidi se vždycky ptají, jak to, že jsem měl dvanáctiletou prodlevu mezi svým posledním filmem a Poutama - no, já jsem samozřejmě něco točit chtěl, ale zjistil jsem, že nejsem schopný sám nic napsat, a tak jsem si řekl: Počkám si na dobrý scénář. Nevím, kde se ve mně brala jistota, že ten scénář přijde. A on přišel. Takhle nějak přistupuju i k Bollywoodu. Ono se říká, že když chceš boha dobře pobavit, tak mu sděl své sny...

... tak mu řekni své plány.
Ano, tak mu řekni své plány. Já mu je neříkám, abych nebyl zklamaný, že se nepovedou. Jen tomu jdu lehce naproti. A ono to přijde. Z nečekaný strany. To je jako se zamilováním - člověk by se i chtěl zamilovat a nikdo není k dispozici. A pak najednou, ani to nečeká nebo dokonce ani nepotřebuje, a pic! A už s tím nejde nic dělat. Takže takhle nějak se to podle mě musí dít. A Pouta jsou důkaz, že se to tak děje.
 
Radim Špaček
13. 10. 1973 v Ostravě
režisér
- vystudoval režii na FAMU a taky herectví na Pražské konzervatoři
1989 hrál hlavní roli ve filmu Karla Kachyni Blázni a děvčátka
od 1991 pracoval na zahraničních koprodukcích jako asistent režie (Swing Kids, Catherine Courage, Il Giovanni Mussolini)
1993 dokončil svůj první celovečerní film, Mladí muži poznávají svět, o válce v bývalé Jugoslávii
1995 obdržel Cenu Mezinárodní federace filmových klubů a Cenu ekumenické poroty na MFF v Karlových Varech
1998 natočil film Rychlé pohyby očí jako absolventskou práci na FAMU
2004 režíruje pořady svého otce o společenském chování Etiketa, později je u zrodu queer magazínu „Q" pro Českou televizi, na Přimě režíruje seriál Letiště
2010 premiéra filmu Pouta podle scénáře Ondřeje Štindla; film získal pět cen české filmové kritiky (za režii, scénář, hlavní mužskou roli, objev roku a za nejlepší film roku 2010), při udílení cen Český lev získala Pouta rovněž pět ocenění
od 2003 spoluorganizuje Festival bollywoodského filmu
Mezi čtyřma očima
S Radimem se známe už dlouho, ale takhle důkladně jsme si ještě nikdy nepovídali. V našich hlasech byla lehká euforie, protože to bylo týden po udílení Českých lvů, kdy jsme si oba užívali naší týdenní slávy. On natočil Pouta po dvanáctileté pauze, náročné téma o jednom zmetkovi, co mu rupne v bedně - a dostal za to Českého lva pro nejlepšího režiséra. On je Radim vyjímečný tvůrce. Nebál se odjet do války, pořádá u nás bollywoodský festival a pracuje na tom, aby zmizely všechny předsudky o homosexuálech.

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/rozhovor/jan-budar-v-rozhovoru-s-radimem-spackem_25964.html
18.03.2010, Instinkt č. 11/10, autor: Jan Budař

Jan Budař:
Čekání na Belmonda


01.10.2009, Instinkt č. 39/09, autor: Jan Budař

Jan Budař mezi hvězdami

20.08.2009, Instinkt č. 33/09, autor: Jan Budař

Londýnská mise:
Jan Budař hledal agenta, vyvedla ho policie

16.07.2009 - Aktualizováno: 23.07.2009, Instinkt č. 28/09, autor: Jan Budař

Jan Budař:
Žena bez piána

03.06.2009, Instinkt č. 22/09, autor: Jan Budař

Jan Budař:
V Madridu v přítomném čase a s první osobou

Projekt INSTINKTU a Jana Budaře, na jehož cíli by měl český herec, muzikant a tanečník dostat roli v hollywoodském filmu a ukázat se v talk show amerického „Jana Krause" Jaye Lena, začal 30. dubna 2009. Jan zatím odletěl do Španělska, kde nyní točí v zatím malé zahraniční produkci.
Upřímně obdivuji všechny, kteří kdy opustili svou rodnou zemi a rozhodli se žít v jiném státě. Ať už odešli dobrovolně, nebo byli vyhnáni svými vyděšenými spoluobčany, kteří se zrovna ocitali na místech moci.
To, že se po odchodu ze země tito lidé museli naučit jazyk, najít si práci, přátele, domov, pochopit místní kulturu, zvyky, tradice, to vše, myslím, vyžadovalo mnohem více odvahy, píle a práce, než kolik jí člověk potřebuje v zemi, v níž se narodil. Nikdy mě to ovšem nenapadlo, dokud jsem nedostal příležitost hrát ve španělském filmu, který točí jeden z nejtalentovanějších současných španělských režisérů - Javiera Rebollo.
Když jsem přiletěl do Madridu, říkal jsem si, jak je to skvělé, že budu moci pracovat v cizí zemi, v cizím jazyce a s umělci, jejichž vnímání je pochopitelně značně jiné než to naše středoevropské, postkomunisticky lehce závistivé a hezky české. To jejich je takové barevné, lehce exaltované a postfašisticky posmutnělé.
Každopádně moje nejnovější angažmá jsem si maloval značně veselejšími barvami. Předně se musím přiznat jak vám, tak i sobě, že když jsem vystoupil z letadla, neuměl jsem španělsky tak dobře, jak by bylo potřeba. A to i přesto, že jsem s kamarádem Martinem, profesionálním překladatelem, strávil před odletem skoro měsíc a pokoušel se s ním španělsky konverzovat. Byl to trochu smutný příběh, protože jsem uměl horko těžko dát dohromady věty pouze v přítomném čase a víceméně jen v první osobě, takže jsme si moc nepopovídali. Do odjezdu jsem se bohužel nestihl naučit žádné další časy ani osoby, přestože jsem trpělivě dokola listoval učebnicí pro samouky.
Hned první den po příletu jsme měli zkoušku a četli jsme celý scénář.
Koktal jsem, jako když mi v první třídě řekla paní učitelka Knoflíčková, že velká přestávka se jenom jmenuje velká, ale že je jenom tak velká, jak řekne paní
učitelka. Smysl to nedávalo ani tehdy, ale úkol byl jasný, vyjasnit si, kdo je tady šéf.
Tenkrát jsem koktal hrůzou z labilní učitelky a z nového prostředí, ale aspoň jsem paní Knoflíčkové rozuměl. Při natáčení je šéfem režisér a tomu jsem teď nerozuměl ani slovo.
Sice s námi byla překladatelka, ale protože ve filmu hraji polského zedníka, byla to Polka. A tak jsem úplně zpocený četl krásný scénář filmu, který se jmenuje Žena bez piána, a tiše doufal, že není moc poznat, že umím konverzovat jen v první osobě přítomného času a to ještě s chybami. A v duchu jsem hluboce obdivoval všechny, kteří odešli z rodných krajů a začali žít v krajích jiných. A pokud se chcete dozvědět, jak se vůbec může stát, že český herec, který je ve španělštině pro samouky u třetí lekce, může hrát jednu z hlavních rolí v celovečerním španělském filmu, sledujte i nadále váš oblíbený český časopis INSTINKT. Přeji příjemné časy a pochopení k cizincům, žijícím u nás, protože jsou odvážní.


Náčrt dalších plánů Jana Budaře (bez záruky)

Červenec - účast na filmovém festivalu v Karlových Varech, pokus spojit se se zahraničními celebritami
Srpen - setkání s Audrey Tautou v pařížském hotelovém pokoji plném růží, kafe s Jeanem-Paulem Belmondem v jeho kavárně
Září - večeře v Londýně s Barbarou Broccoli, producentkou Jamese Bonda, nebo šéfproducentem Eon productions -  Michaelem Wilsonem, nevlastním synem Barbary
Říjen - cesta do Spojených států za hercem Dustinem Hoffmanem, moderátorem Jayem Lenem a producentem Peterem Nydrlem

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/jine/jan-budar-v-madridu-v-pritomnem-case-a-s-prvni-osobou_68.html