Jan Budař: "Pořád se hledám..."

Jan Budař: "Pořád se hledám..."

Jan Budař


Natočil několik zdařilých filmů, k některým psal hudbu a pracoval i na scénářích, za Nudu v Brně má Českého lva. Hraje v divadlech a se svou kapelou Eliščin band vydal první CD s názvem Uletěl orlovi.

* Hádám správně, že vás k názvu alba inspirovaly knihy Carlose Castanedy a učení toltéckých čarodějů?

Jo, to jo. Je to moc zajímavý čtení. Vřele všem doporučuju.

* Co vlastně znamená „uletět orlovi“?

„Uletět orlovi“ – aspoň, jak já to chápu, je termín vyjadřující něco jako třeba v buddhismu osvícení nebo v křesťanství vzkříšení.

* Jste známý tím, jak novináře někdy šálíte. Tak jste třeba tvrdil, že jste kvasný chemik, ačkoli jste absolvoval herectví na brněnské JAMU. Nebo že jste žil rok v Mexiku. Byl jste tam vůbec?

Jo, byl. Loutkoherce jsem tam učil a tanec taky studoval. Dva semestry mám.

* Potkal jste tam šamana či přímo čaroděje?

Jo, ale nevěděl jsem, že je to čaroděj. Takovej chlápek to byl, nikdy bych si nemyslel, že je šaman. Povídali jsme si asi hodinu a pak jsem zas letěl do Prahy.

* To bylo tedy krátké. Myslel jste na to, že učení budete tady rozvíjet?

Za tu hodinu jsem toho moc nepochytil, bohužel. Pak jsem mu ještě za půl roku poslal pohled, ale neodpověděl mi. Asi měl moc práce.

* Je blízký Budařovi i buddhismus?

Jo, to jo. Nedávno jsem slyšel, že buddhismus je snad jediný náboženství, který nevedlo nikdy žádný války. Což mluví za vše a moc se mi to líbí.

* Máme se bránit zlu, nebo si říkat, že zlo nejde pochopit a nedělat nic?

To je složitá otázka. A mám pocit, že ji lidstvo za celou svou existenci nevyřešilo. Je divný, že se nám to ještě nepodařilo.

* Tak třeba váš Hrubeš ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště byl takové vtělené zlo.

Vtělené zlo, to ne. Hrubeš je spíš takový zakomplexovaný, možná trochu nedovzdělaný chlápek, který si pořád přeje, aby ho jeho tatínek přijal takového, jaký je. A ještě k tomu se za třicet let stane prezidentem, což je teda trochu tragédie, ale to už je jeho osud.

* V tom filmu jste jako Hrubeš obětí klamu ambiciózního režiséra a jeho hry, kdy vás přesvědčí, že jste reinkarnací lamy a vy se pak chystáte odejít do Tibetu. Bral byste takovou situaci?

Bral, ovšem jedině kdyby to nebyla mystifikace, ale pravda, tak to potom jo.

* Byl byste ochoten a schopen vzdát se všech světských radostí?

To nevím, jestli schopen, ale rozhodně bych jel do Tibetu. A možná bych o sobě už tolik nepochyboval. Kéž bych měl za sebou takový hezký a ušlechtilý vtělení.

* Sedmnáct písní na vašem CD je podle vás o lásce. Některé jsou přitom o smrti nebo o hledání. Je to tím, že lásku vnímáte jako všeobjímající a všudypřítomnou?

Tak nějak. Láska je něco, co nás ovlivňuje ve všem, co děláme, i když vlastně nikdo přesně neví, co to slovo obnáší.

* Takže to není zdaleka jen láska k ženě, o které zpíváte v klipu Drzý kohoutek Zuzce Norisové?

Tak, tak. Tam můžete vidět, co jste ještě neviděli, jak jsem se krásně ztrapnil před Zuzanou Norisovou.

* Řekla bych, že i vy jste tak trochu „drzý kohoutek“. Uvědomil jste si třeba loni na křižovatce u Muzea, kde jste točili klip Přestávka a zastavili tím proudy aut, že dost riskujete?

Jó, to byl hodně výstřední kousek! Všichni jsme se dost báli, co se může stát. Z hlediska bezpečnosti bylo všechno v pořádku, konzultovali jsme to s odborníky, bylo to několikrát jištěné, ale vůbec jsme nevěděli, co udělají ti řidiči, kterým jsme do cesty postavili koncertní křídlo a já za ním pak sedm minut hrál písničku o tom, že není čeho se bát. Bál jsem se hrozně. Naštěstí to dopadlo dobře. Všem, koho jsme tou naší drzostí naštvali, se dodatečně omlouvám a věřím, že je potěší, že je ten klip krásný a všichni mi pořád říkají, že to je klip roku. Vít Klusák, režisér toho klipu, mi teď napsal, že si ho denně stahuje pět tisíc lidí, to je skvělý.

* Když jsme u hudby, španělské písně, kterými je protkaný film Hrubeš a Mareš, jsou výrazem vaší lásky k Latinské Americe a čarodějům?

Jo, je to tak. Vydali jsme soundtrack k tomu filmu. Jsou tam ty španělské kousky a i různé jiné, co se do filmu nevešly. I třeba krásný šanson Lucie Bílé nebo rádiohit Amigo, amigo, který zpíváme s Richardem Krajčem. Ten si můžete stáhnout na www.janbudar.cz. Já jsem relativně nedávno zřídil tyhle svoje stránky, tak to teď všude říkám, aby mi tam chodili návštěvníci.



Jan Budař 


* Lidé často spojují herce s jeho výraznou rolí. U vás je významná už ta první – Standa Pichlík z Nudy v Brně, za kterého máte Českého lva. Nakolik jste v té postavě obsažen vy sám?

Odhadem jsem v tom tak 33 a půl procenty. Ale možná i 36,7 procenty?

* Narodil jste se ve Frýdlantu, žil v Brně, teď jste v Praze. Kde jste doma?

Všude a nikde. Vlastně pořád hledám svůj domov.

* Chtěl jste za každou cenu odejít do Prahy, protože v Brně byla nuda?

To ne, ale já jsem z JAMU chtěl drze jít jedině do Divadla Na zábradlí, a to je v Praze. A když se mi pak ten sen splnil a oni mi tam nabídli angažmá, šel jsem do Prahy. „Na zábradlí“ jsem pak hrál tři krásné roky.

* Někde jste se zmínil, že na divadelním herectví vám vadí určitá nepřirozenost, kdy děláte na jevišti „kolečka“ a křičíte, aby vám rozuměli v poslední řadě.

No, to mi vadí a neumím se to moc ani naučit. Víc se mi líbí, když se můžu chovat a mluvit normálně, to jde jen před kamerou. Já jsem se vlastně chtěl stát hercem ne proto, že by mě nějak uchvátilo divadlo, ale protože jsem už jako kluk obdivoval Dustina Hoffmana, jak se dokázal proměnit v Rain Mana.

* Přesto hrajete Romea v Národním divadle a teď Stavrogina ve Svlékání kůže Divadla Husa na provázku, v projektu trvajícím 11 hodin, kdy se hrají čtyři hry Dostojevského za sebou.

Mám to štěstí, že mě čas od času Vladimír Morávek ukecá na nějakou divadelní roli, což je taky tenhle případ. A já jsem pak rád, protože třeba ten projekt Dostojevského je, myslím, naprosto unikátní.

* Kdybyste si měl vybrat mezi Romeem a Stavroginem, který se líp hraje?

Stavrogin, to je takovej dekadentní floutek a hraje se líp než zamilovaný Romeo, co mluví ještě ke všemu ve verších.

* Nejnovější filmovou postavou, kterou jste stvořil, je Mirek ve filmu Svěráka otce a syna. Jaký je to člověk?

Mirkovi se říká „úlisný“, protože pracuje u lisu. On by rád studoval nějakou vysokou školu, ale pořád to odkládá, protože si moc nevěří. Nakonec to ale dokáže a stane se oblíbeným tělocvikářem na základní škole v Řeporyjích.

* V loňském psychologickém thrilleru Pravidla lži působíte velmi přesvědčivě. Jaká je vaše zkušenost s drogami?

My jsme měli možnost se před natáčením podívat do centra Sananim, kde se léčí lidi závislí na drogách. To byla zajímavá zkušenost. Pochopil jsem, že tam jsou velcí bojovníci. Vzdávají se něčeho, co je mnohem intenzivnější a možná i nějak zajímavější než tenhle náš svět, což je těžký se s tím navždy rozloučit, ale pokud to neudělají, vědí, že je to zabije. Těžký, moc těžký.

* Právě „vaši Toltékové“ také hojně experimentují s halucinogenními rostlinami, jako je durman a jiné. Neláká i vás nějaká jiná realita?

Láká, ale jsme vlastně obklopeni spoustou jiných realit. Když jdete spát, jste taky v jiné realitě.

* Dobře, ale napadlo vás zkoušet nějaké prostředky, abyste těch proměn zažil víc a unikl přítomnosti?

Já se toho bojím. Je to hrozně nebezpečný, protože člověk nikdy neví, co to s ním udělá a jestli na to má dost sil.

* Když jsme u halucinogenů, jak se vám hrál fanda hokeje Bohouš, těžký alkoholik a médium místní hospody, ve filmu Mistři?

Dobře, to byla skvělá práce. Mně se i bruslilo na tom rybníčku dobře, akorát, jak mi kluci uřezali v hospodě brusle a já chodil v těch botách, tak to trochu tlačilo.

* Bohouše asi každý litoval. Jaký máte vztah k alkoholu vy sám?

Mám hezkej vztah k alkoholu.

* To znamená kladný?

Hezkej. Je hezkej kladnej? Může být i hezkej zápornej.

* Před časem jste uváděl nominační večer Českých lvů, komu byste ho dal vy sám?

Francouzské herečce Audrey Tautou. S tou bych si rozhodně rád zahrál. Kdykoli. A pak bych jí dal Lva. Nebo Zlatou cihlu nebo Oscara, ono to je jedno.

* V červnu vám bude magických třicet. Co byste si přál?

Abych zjistil sám v sobě, kdo teda vlastně jsem. To by mi moc pomohlo ve všem. Rád bych objevil metodu, jak na to přijít. Není to jednoduchý, ale možná, že to je naopak úplně jednoduchý.



Foto: Pavel Zatloukal
18.4.2007 | Mirjana Červenková

http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=299024