Jan Budař: O boji se svou slabostí... / O walce ze swoją słabością...

Vydáno: 16. 12. 2010   Aktualizováno: 9. 4. 2011

Jan Budař: O boji se svou slabostí...

Od dvanácti let touží setkat se s pravým indiánem, poslední tři roky pak také s herečkou Audrey Tatou. V hlavě už má plán, jak to udělat...
Jan Budař od dvanácti let touží setkat se s pravým indiánem.
Jaký je tedy ten plán?
Pojedu za ní a zajdu s ní na kávu.
A už víte, kam za ní zajet?
Hm, to ještě ne. (smích)
Určitě byste nepohrdl ani tím, si s ní zahrát, že?
To bych nepohrdl. Celkem ideální by bylo setkání při konkurzu. Ona na hlavní roli, já taky, dvě hodiny se tam spolu budeme potit a pak to rozebírat.
Při natáčení Mistrů jste si měl zabruslit na rybníčku. Prý jste se bál, že se propadnete a umrznete.
To je pravda.
Jako malý jste nechodil bruslit?
Chodil. Ale na přehradu v Brně a to je něco jiného. Tenhle rybník byl docela malej a v jednu chvíli na něm stálo asi čtyřicet lidí, měl jsem trochu obavy, že se propadneme i s kamerou.
Každopádně se tenhle záběr stejně natáčel o měsíc později někde na mezi.
Ale to nebylo kvůli mně, nýbrž protože začalo hustě sněžit a točit se prostě nedalo.
Náhoda, ale pro vás zcela jistě příjemná.
Byla by, kdybychom na tom rybníčku v počtu čtyřiceti osob nestáli asi tři hodiny. A v ledu praskalo a pukalo...
Vypadá to, že máte poslední dobou štěstí na výběr rolí – úspěch měla jak Nuda v Brně, tak Mistři, Horem Pádem a teď i Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Máte nějaká kritéria, podle kterých roli přijmete, nebo ne?
Jsem stejný jako většina herců. Možná dokonce jako všichni. Vždycky jde o scénář, jestli se líbí, nebo ne, a o to, kdo bude režírovat. To jsou dvě hlavní kritéria, podle kterých se rozhodujete.
Třeba o Marku Najbrtovi, který režíroval Mistry, jste řekl, že je to člověk, který musí mít oblečení ve skříni srovnané do komínků...
To jsem skutečně řekl. Internet je, koukám, prokletí. Člověk něco plácne a už se to s ním veze. (smích) Marek Najbrt je hodně pečlivej, všechno má předem připravené do posledního detailu.
Když jsem si našla charakteristiku postav, které jste hrál, v Mistrech to byl Bohouš, alkoholik s telepatickými schopnostmi, platonicky zamilovaný do Lucie Bílé, který si vyrazí zub, když se pokouší dostat na koncert skupiny Kabát...
Všechno souhlasí.
...v Duši jako kaviár jste byl nově objevený neurotický bratr, který hledá sám sebe, a malíř nešika. V Horem Pádem – a to jste tak dokonce řekl sám – tak trochu primitiv Milan, co rád jezdí se svou holkou k moři. A o postavách Hrubeše a Mareše se zase píše, že nejsou ani moc hezcí, ani moc chytří. Když se to spojí, nemáte to moc lehké... Nechtěl byste si zahrát nějakého šviháka?
Proč ne?
Žádná taková nabídka se nerýsuje?
Furt se něco rýsuje, ale ještě není podstatné o tom mluvit. Nerad bych cokoli zakřikl.
Jak jde dohromady taková herecká pověst a fanynky?
Já už přestal být hercem, co se nedávno objevil, patřím spíš k těm, co se objevili trochu dávno (smích), momentálně jsem k tomu všemu ještě docela vidět, a jak známo, když je někdo hodně vidět, režiséři ho přestanou obsazovat, neb pátrají po někom neokoukaném. A k těm fanynkám – no, občas někdo pozná, že jsem to já. Ale že by mě fanynky pronásledovaly, to rozhodně ne. Myslím, že se mě trochu bojí.
Bojí?
Vždyť znáte moji hereckou minulost. Nejsem žádný moc romantický hrdina. Zatím teda. Přitom jsem, myslím, vyloženě hrdinský typ, něco jako Belmondo mám pocit.
Vy si myslíte, že jste byl objeven před dlouhou dobou?
Když jsme natočili Nudu v Brně, byl rok 2002. To je podle mého vnímání dávno.
Když zůstanu u postavy Václava Hrubeše... Zkusíme zkontrolovat, jestli máte něco společného: Hrubeš měl v dubnu v Praze 5 coby revizor druhou nejvyšší dopadovost. Jezdíte vy někdy MHD načerno?
Od té chvíle, co jsem hrál Hrubeše, rozhodně ne.
Fandíte Václavu Klausovi?
Nefandím. Respektive nesouhlasím s některými jeho výroky. Ale to bych s ním musel asi prodiskutovat, třeba jsem ho jen špatně pochopil.
Fandíte vůbec nějakému politikovi?
Ne. Myslím, že je strašně těžké stát se politikem... V tu chvíli člověk získá moc, peníze, rozhoduje o důležitých věcech. Pro toho, kdo disponuje sebedůležitostí a egem – což jsme koneckonců všichni –, moc náročná lekce a práce. Málokdo je tak ryzí osobnost a tak ryzí člověk, aby byl v práci politika vynikající. Nevím, kdo z našich politiků je takový...
Možná někdo takový existuje, ale rozhodně není vidět.
Nechci politiky podceňovat, určitě je jejich práce intelektuálně a organizačně náročná. Ale měl by ji dělat člověk, který je duchovně na výši.
Film Toyen. Hrajete tu postavu Jindřicha Heislera, který se u Toyen schovával za druhé světové války.
Bylo to moc příjemné natáčení. Jan Němec je filmový fanatik, nadšenec, neustále objevuje něco, co před ním ještě nikdo neobjevil, zkouší nové postupy a metody... Pravda, práce s hercem, kdy by mu vysvětlil, co po něm chce, to ho asi úplně nebaví, spíš vytváří osobitý filmový tvar. Třeba mi řekl, abych hrál prsty u nohou, abych ukázal, jak se bojí, jak se radují. A tak jsem se radoval prsty u nohou. (smích)
Jaké filmy máte vlastně nejraději vy sám?
Je jich moc! Vždy si vzpomenu hlavně na ty, co jsem viděl nedávno. Zapůsobil na mě třeba snímek Bokovka. Rozkoší jsem se třeba smál u Zlomených květů. Není to vysloveně komedie, ale zároveň jsou tam vtipné situace, které jsou dovedené až k absurdnu, jsou tak přehnané, že se u nich chvějete duševní rozkoší.
V drama Něco o životě. Jde o film inspirovaný skutečnými příběhy narkomanů v terapeutické komunitě pro závislé.
Jsou to lidé z fondu, který se jmenuje Sananim a který skutečně existuje. Pomáhá lidem závislým na drogách, kteří se rozhodnou, že se chtějí závislosti zbavit. Robert Sedláček natáčel na toto téma dřív i dokument, mezi těmi lidmi v komunitě určitou dobu pobyl, zaznamenal jejich příběhy. Mnoho z těch, o kterých film vypráví, zažilo stav těsně před smrtí. Vědí, že když se vrátí k droze, pravděpodobně zahynou, ale zahynou tím, co mají nejradši, co jim přináší stav blaha. Pro mě osobně je to zvláštní kombinace, kterou jsem si nikdy neuvědomil. My, co jsme nikdy závislí na droze nebyli, si to nedokážeme vůbec představit. Věc, která je pro vás maximálně příjemná, vás naprosto ničí – psychiku, život... Je to stejné, jako by vás zabíjela osoba, kterou nade vše milujete. Vnímám teď boj narkomanů jinak. Ale pořád je to boj s jejich vlastní slabostí, touhou ulehčit si život.

http://www.superspy.cz/sex-vztahy/sexy-muzi/1674-jan-budar-o-boji-se-svou-slabosti