JAN BUDAŘ A ELIŠČIN BAND. JAN BUDAŘ A ELIŠČIN BAND V KUTNÉ HOŘE, 13.5.2011. ROZHOVOR S JANEM BUDAŘEM PRO MAGAZÍN DINKISTYLE, 01/11



JAN BUDAŘ A ELIŠČIN BAND 













































JAN BUDAŘ A ELIŠČIN BAND aneb  kdo je Eliška?
 
Nedávná sondáž v mém okolí poukázala na fakt, že Jana Budaře znají téměř všichni, ale o Eliščin Bandu nikdo nic neslyšel a Elišku údajně nikdo nezná. 
   
Připomnělo mi to historku z mládí, kdy jsme trávívali víkendy na samotě u lesa a jednoho dne zavolal strejda, že se staví na kafčo, ale nezdrží se dlouho, protože s ním pojedou Tři sestry. Po příjezdu se z vozu vysoukali nějací maníci, mamka se s nimi přivítala a vzápětí se strejdy otázala, kde že má ty „tři sestry“…
Tak jako ta dobrá žena nenašla tři sestry ve Třech sestrách, ani vy nehledejte Elišku v Eliščin Bandu, žádná tam totiž není. Eliščin Band to je roztomilá dvojka hudebníků, Jan Budař a Roman Jedlička, občas rozvětvená o zbývající členy skupiny, jejichž počet může být různý a závisí na mnoha aspektech, například na velikosti pódia (čím  menší pódium , tím menší počet hudebníků, to dá rozum). Následující snímky zachycují zdravé jádro skupiny, Honzu a Romana, na koncertě v Carpe Diem 



(Praha,Flora). 





CARPE DIEM NEBO BALBÍNKA
Chystáte-li se na koncert Jana Budaře a Eliščina Bandu, výběr ze dvou pražských scén, kde skupina účinkuje, bude záležet na vašem vkusu. CARPE DIEM je jeden z těch pražských hudebních klubů umístěných v suterénu který zaujme svou útulností a příjemným prostředím. BALBÍNKA je, jak už oficiální název připomíná, skutečně „poetickou hospůdkou“, s větším pódiem, který skupině dává možnost rozmnožit se o čelistku, což je obohacení jak estetické (pro mužskou část  diváků) tak hudební, vždyť kombinace kytara - klavír - cello je sluchu vskutku lahodící.  
Pro mě je klub Carpe Diem  přitažlivý po stránce focení - když tady člověku vyjde alespoň nějaká fotka, tak si tím hned zvedne sebevědomí, ono je totiž téměř nemožné zde něco vyfotit. Nedostatek světla by ani tak nevadil, s tím by si měl trochu ucházející fotoaparát poradit, ale místní žluté reflektory, tak to je lahůdka pro fajnšmekry. Ta zákeřná světla vám dokáží hudebníka natolik znetvořit, že vám ani počítač nepomůže a nakonec budete muset udělat to, co většina těch, kteří zde již fotili, hodit všechny snímky do černobílé, což bývá občas škoda.   





JAN BUDAŘ KYTARISTOU A  KLAVÍRISTOU V JEDNÉ OSOBĚ 
Jan studoval v Brně na JAMU nejen herectví, ale i hru na klavír a kytaru


JAN BUDAŘ TANEČNÍKEM
Když jsem na prvním koncertě viděla naživo tančit Jana Budaře, byla jsem v šoku a vytřeštěně jsem jen zírala na ten podivuhodný, v rytmu se zmítající úkaz  a nevěřila vlastním očím, jaké bizardní formace se dají s tělem na pouhém jednom metru čtverečním, vytvořit. Na dalších koncertech už jsem v šoku nebyla, ale ještě stále jsem nevěřícně koukala na každý Janův pohyb - a dnes?. Dnes už se jen ptám: zumba, salsa, tango a proč ne  "Budar Dance Styl" ? Kdy bude zařazen do výuky v tanečních kurzech či v kurzech u Yemiho ? 


...a na závěr JAN BUDAŘ ZPÍVAJÍCÍ, MODERUJÍCÍ, ALE PŘEDEVŠÍM  " BAVÍCÍ"
je obdivuhodné jak se do jednoho těla a jedné hlavy dá vměstnat tolik energie, tolik nápadů, umu a vtipu


JAN BUDAŘ A ELIŠČIN BAND V KUTNÉ HOŘE, 13.5.2011


Kutná Hora v den koncertu
Eliščin Bandu


Jan Budař zatím jen na papíru



Kaple Božího těla před koncertem.
Nádherný prostor vystavěný pro účely kostnice

zatímco fanynky nedočkavě vyhlížely kapelu u hl. vjezdu do objektu, pánové si to přihasili pěšmo přesně z opačné strany

některým kapelám zaberou přípravy  na koncert i několik dní, to Eliščin  Band zvládne vše za pár minut...



...vlastně jen vybalí kytary, rozdají si trsátka, zapojí  zesilovač a smontují mikrofon.  Jo,jo, i dobrý koncert se dá udělat s málem.


v 19:00h se kaple otevřela divákům, respektive, divačkám. Byl pátek 13.5.11 a většina pánů dala před kulturou přednost semifinále MS v hokeji. Škoda, že drželi tak málo palce.

mezitím, co se kaple pomalu a jistě zaplňovala diváky, Jenda spolu s pořadateli vše pozoroval z povzdálí.

Jan Budař a Eliščin Band právě přichází

       pohled do kaple od vchodu


             Roman Jedlička


nerozlučná dvojka poprvé v Kutné Hoře
Roman Jedlička


 během koncertu

pozdní nasvětlení kaple bylo kouzelné
závěrečná děkovačka a minuty aplausu...

... a honem domu do tepla




diváci odešli, sál je prázdný, jen  světla svíček a zapadajícího slunce rozehrávají hru stínů, nechávajíc tak vyniknout té krásné práci našich předků

unaveni, lehce prokřehlí, ale určitě spokojení. Zbývá vše zabalit

čekání na odvoz




nic nechybí, máme vše

šťastnou cestu

Kutná Hora se loučí...
...tak zase někdy příště.


KOLEČKO - Jan Budař a Eliščin Band, záznam z koncertu v Kutné Hoře






ROZHOVOR S JANEM BUDAŘEM PRO MAGAZÍN DINKISTYLE, 01/11

Jaký je vztah Jana Budaře ke španělštině, Španělsku a jaké jsou jeho vzpomínky na natáčení španělského filmu La mujer sin piano se dozvíte v české verzi rozhovoru, který jsem s panem Budařem udělala pro španělský časopis Dinkistyle Magazín, na jehož stránkách  vyšel na začátku letošního roku a zde se udržel déle jak měsíc na prvním místě TOP 10 nejčtenějších článků. Neuvěřitelné, přihlédnu-li k faktu, že se o českých osobnostech ve Španělsku téměř vůbec nepíše, natož aby se článek o nich stal nejčtenějším na tak dlouhou dobu. Tak snad se i vám bude líbit. V kritice buďte prosím shovívaví, nejsem novinářka, ale ráda píši, ať už pro radost mou či ostatních. 

Jan Budař (Frýdlant, 1977) - český herec, zpěvák, scénárista, skladatel, textař, moderátor a tanečník. Za posledních 10 let účinkoval ve více než 20 filmech a je držitelem 4 Českých lvů. Nedávno dokončil další tři celovečerní filmy, Odcházení v režii českého exprezidenta Václava Havla, který měl premiéru v českých kinech 22.3.2011, film Lidice v režii Petra Nikolajeva, natočeného dle scénáře Zdeňka Máhlera, který čeká premiéra na konci května a v dubnu se diváci dočkají premiéry posledního filmu „Czechmademan“, režiséra Řehořka, kde ztvárnil hlavní roli (info o filmech aktualizováno 1.4.11).
Jako jeden z mála českých herců hrál jednu z hlavních rolí v zahraničním snímku, kterým byl film režiséra Javiera Rebolla nesoucí název La mujer sin piano, který od svého uvedení do kin v roce 2009 získal již 5 ocenění na filmových festivalech.

Nabídka jedné z hlavní rolí v zahraničním filmu nepřichází českým hercům každý den. Co bylo pro Vás hlavním faktorem při rozhodování, zda tuto roli přijmout?
Režiséra Rebolla jsem neznal, takže na prvním místě v rozhodování byl scénář, který byl dle mého názoru úžasný. Později, po shlédnutí filmu Lo que sé de Lola a seznámení se s prací Javiera Rebolla , to byla také osobnost tohoto režiséra. Bylo mi jasné, že jeho nabídka pro mě byla malým zázrakem.

Jaká byla úroveň znalostí Vaši španělštiny, když jste roli přijímal?
Hodně smutná, vlastně jsem nic neuměl. Španělštinu jsem se začal učil v Mexiku při svém dvou měsíčním pobytu. Jazyk se mi zalíbil a tak šlo učení velmi rychle. I přesto , že jsem dělal neustálé chyby v konverzaci, jsem byl po dvou měsících schopen rozumět skoro všemu a také jsem byl schopen říct všechno, co jsem potřeboval. Po návratu z Mexika jsem ale ve studiu nepokračoval. Opět jsem se ke španělštině vrátil po 10 letech při natáčení La mujer sin piano.
Scénář měl dvě verze, španělskou a anglickou, já dostal obě dvě. Učil jsem se španělskou verzi a četl si anglickou, abych věděl co říkám. Scénář jsem přečetl poctivě celý, abych věděl co říkají i ostatní herci.

Režisér Rebollo je jeden z nejrychleji mluvících Španělů, které jsem kdy potkal, což byla značná nevýhoda, protože herec režisérovi rozumět musí. Já mu však nerozuměl nic. K dispozici jsem měl polskou překladatelku, která mi všechno překládala do polštiny. Polsky rozumím, párkrát jsem v Polsku byl a je to jazyk podobný češtině. Postupem času jsem se však stále více ladil na španělštinu, takže jsem brzy dokázal rozumět i Javieru Rebollovi nejrychleji mluvícímu Španělovi na světě (smích).

Proč jste měl polskou a ne českou překladatelku?
Ve filmu hraju polského
dělníka Radka a ona dohlížela na to, abych španělské věty vyslovoval s polským přízvukem.
Ve filmu říkáte pár vět v dokonalé polštině, skutečně jste je říkal Vy?
Ano, ty říkám já, to jsem pracně natrénoval, a i Poláci tvrdí, že to zní perfektně, na což jsem náležitě pyšný.

Jste hudebník o kterých se tvrdí, že díky svému hudebnímu sluchu mají větší předpoklad k zvládnutí cizích jazyků. Kolika jazyky hovoříte Vy? Dorozumím se německy, anglicky, španělsky. Kdykoliv jsem ve Francii tak se učím francouzsky, ale moc toho ještě neumím.
Dodatek: hovořím-li zde o Janovi jako zpěvákovi, nedá mi to, abych se nezmínila o jeho koncertech se skupinou Eliščin Band, vždy beznadějně vyprodaných. Možná bude něco pravdy na rčení „co je malé to je hezké“.
Toto nenápadné hudební těleso je vskutku výživné jak po stránce hudební, tak po stránce komické. Je to dokonale namíchaný koktejl, při jehož přípravě pracuje „barman“ s nejvybranějšími chutěmi, kterými jsou: skvělá hudba, výborné texty a inteligentní, jemný humoru. To vše smíchané v jeden opojný celek a servírované konzumentovi alias divákovi v podobě zábavného představení, jež diváka doslova opije a ten pak odchází domu v značně skvělé, rozverné, vysmáté náladě, která mu vydrží i několik dní.
Atmosféra na koncertech bývá skutečně úžasná a za zmínku stojí také rozmanitost obecenstva. Vlastně jsou zde zastoupeny všechny ročníky a „všechna pohlaví“, což jen potvrzuje fakt, že je pan Budař unikátní exemplář, který je miláčkem všech, dcerami a syny počínaje, přes matky a otce, babičkami a dědečky konče.
Téměř 2h nepřetržité zábavy už dnes člověk těžko někde uvidí, já bych vstupenky dávala na předpis místo antidepresiv, hned by bylo víc veselích a šťastných lidí :-)
Koncerty v Praze se většinou konají v klubu Carpe Diem nebo v Balbínce.

Jak intenzivně jste se studiu španělštiny věnoval po získání role?
Asi tak 2 měsíce před odletem na natáčení jsem docházel na hodiny španělštiny k svému lektorovi Martinu Illkovi. Do Španělska jsem odletěl 14 dní před natáčením a začal se výuce věnovat intenzivně na místě. Po týdnu se dostavily stavy, kdy mě bolela strašně hlava, měl jsem únavový syndrom, protože mozek musel fungovat jinak, než jak byl zvyklý. V učení mi pomáhalo místní prostředí, hospůdky, ale zvláště pak můj neustálý kontakt se štábem, kde mi nezbývalo než mluvit, mluvit, mluvit, což považuji za nejlepší způsob výuky jazyka.
Takže mluvíte, ale co španělská gramatika, subjuntiv, časy, nepravidelná slovesa?
Gramatikou jsem úplně nepolíbený, protože jsem vlastně nikam na kurzy nechodil, když opomenu lekce konverzace se svým lektorem Martinem. Vím že když mluvím, tak dělám chyby,ale nevadí mi to. Naopak vím, že to je předpoklad, aby člověk vůbec mluvil a něco se naučil. Jsou lidi kteří nemluví, protože se bojí dělat chyby, já z těch chyb dělám přednost, takže čím víc chyb udělám, tím jsem zábavnější pro ty místní a o to větší chuť mám mluvit, protože mě baví, když vidím, že oni se baví tou mou špatnou španělštinou a opravují mě, tím já se pak učím, ale že bych si sedl a učil se gramatiku, to ne. Vím že je to nedostatek, mohl bych se zdokonalit, takhle musím být rád, že se mi čas od času podaří říct správně minulý nebo budoucí čas, většinou totiž všechno říkám v přítomnosti a mávám při tom rukou buď dopředu, nebo dozadu.

Mluvíte španělsky, ve Španělsku jste byl už 5x , celkem jste tam pobýval 2 měsíce, znamená pro vás tato země pouze místo, kde jste natočil film nebo k ní máte hlubší vztah?
Určitě k ní mám hlubší vztah, protože jsem tam poznal mnoho příjemných lidí, líbí se mi jejich kultura, a i když je tam na mě trochu vedro, je to tam moc krásný.

Nevíte nic o španělské gramatice, ale už jste napsal španělský text ke třem svým písním. Píseň Cuando veremos el mar juntos, je moc hezká a váš hlas ve spojení se španělštinou je velmi příjemný. Už jste měl možnost hrál tuto píseň ve Španělsku? Ještě jsem ji nehrál, ale pouštěl jsem to svým španělským přátelům a těm se to líbilo.

Říkáte, že jste poznal mnoho příjemných lidí, jak na vás osobně působili samotní Španělé?
Díky většímu přísunu slunce jsou otevřenější, temperamentnější, někdy lehce bláznivější. Poznal jsem třeba Javiera Rebolla, což je typický Španěl, on sám o sobě říká, že je tak trochu blázen, ale blázen v tom nejlepším slova smyslu, tu jeho bláznivost bych chtěl mít.
Kdo z vás je větší blázen Javier, nebo vy?
No, myslím, že se v tom trumfujeme, ale on asi bude dál.
Díky natáčení jste poznal také Carmen Machi, znal jste ji ještě před natáčením?
Ano, znal, z filmu Pedra Almodóvara Habla con ella. Z Almodorových filmů se mi právě tento film líbí nejvíc, jeho shlédnutí bylo pro mě zážitkem, na konci jsem zažíval čistokrevnou katarzi, jakou jsem zažil u nemnoha filmů.
Jak se Vám po boku Carmen hrálo?
Výborně. Zvláštní bylo jen to, že já jsem v tom filmu mluvil víc než ona, ač jsem španělsky moc neuměl. Ona je velice výřečná, ale ve filmu v podstatě mlčí, chodí a prožívá svůj vnitřní svět. Myslím, že to pro ni byl velký protiúkol, Javier to o ní věděl, a schválně ji do té role obsadil. Myslím si, že později nastala taková situace, že ji tato niterná role, vzdálená jejímu vlastnímu charakteru, nebavila tak, jak si představovala , že ji bavit bude, asi se i trochu těšila, až natáčení skončí. Naopak já se těšil na každý další natáčecí den. Celý film byl pro mě úžasnou zkušeností a opravdu každý den byla pro mě radost jít do práce, vše bylo pro mě nové, učil jsem se jazyk, poznal jsem noční Madrid, každá ta noc pro mě byla krásná.

Oba dva jste ve svých zemích vedeni jako komici, baviči, jak jste si po této stránce rozuměli?
Je vidět, že Carmen má smysl pro humor, že se ráda směje. Tam kde mi moje jazyková kapacita stačila, jsem se ji snažil pobavit a i ona mi ty své vtipy trpělivě překládala než jsem je pochopil (někdy i 6x).
Jaké jsou vaše vzpomínky na natáčení postelové scény?
K mému překvapení se scéna natáčela ve stoje, byli jsme opřeni o postel stojící u zdi. Oproti Carmen jsem vyšší, takže aby jsme měli hlavy ve stejné úrovni, byl jsme po dobu natáčení mírně pokrčený a Carmen stála na takovém malém štokrdlátku.

Zmínil jste se, že se natáčelo pouze v noci, jak moc to bylo náročné?
Normální natáčecí den trvá 12hodin, tady to možná bylo o něco méně, protože se brzy rozednívalo a pozdě se smrákalo. Bylo to hodně náročné, nebyl jsem potom schopný spát přes den, šlo to těžko, bylo hrozné vedro, byl červenec, teploty kolem 40° C, a vy máte spát v pokoji bez klimatizace. Byl to takový mělký spánek a v pět odpoledne jste se už zase musel chystat na natáčení. Já jsem to měl ještě docela dobrý v tom, že jsem nemusel být na place každý den, ale Javier kromě toho, že natáčel, byl ještě schopný přes den stříhat, pak pár hodin spát a to všechno proto, aby vše stihnul do září kdy se konal filmový festival v San Sebastianu, což se mu vyplatilo.

Festivalu v San Sebastianu jste se osobně účastnil, poznávali vás tam lidé na ulici?
Na festivalu to bylo veliký, tam jsem byl hvězda i přesto že mě nikdo neznal. Fanoušci se tam sjíždějí a vlastně každého divného, zvláštního člověka, co jen trošku vypadá jako herec kontaktují a nechají si ho podepsat.

Prozradíte našim čtenářům na závěr jaký je váš největší sen?
Hrát ve filmu Pedra Almodóvara, to by bylo krásný, třeba se o tom díky tomuto článku dozví (smích).


pro španělskou verzi rozhovoru klikněte zde
... a dodatek závěrem

S Belmondem v ateliéru
Původní plán focení pana Budaře v ateliéru byl jasný: pořízení alespoň 15 ti rozličných snímků, z kterých by si redakce vybrala pár vhodných k doplnění samotného rozhovoru. V praxi by to mohlo vypadat následovně: pan Budař v tričku na zemi, v košili meditující na otomanu, bez košile, ale s kšiltovkou opřený o opěradlo židle, apod..
Bohužel tento prvotní plán utrpěl trhlinu hnedle po příchodu pana Budaře do ateliéru. Ve svetru, kožené bundě a kloboučku na hlavě se posadil na okraj pohovky a docela rezolutně prohlásil, že takhle zůstane, protože dnes je za Belmonda.Tomu se nešlo než zasmát, ocenit Jendův smysl pro humor a v duchu se modlit, že těch 15 téměř identických snímků (rozdíl byl snad jen v barvě pozadí a směru focení) v redakci projde. Neprošlo. Vlastně, ještě ten samý den co jsem snímky do redakce poslala, mi bylo sděleno, že netuší z čeho mají vybírat, když je na všech snímcích pan Budař stejný. Naznačila jsem jim, že na první pohled všechny fotografie mohou působit shodně, ale při bližším prozkoumání , citlivý pozorovatel zjistí, že jejich výjimečnost nespočívá v tak banálním detailu jakým je oblečení, či snad poloha posedu pana Budaře, nýbrž jeho dokonalá stylizace do herce J.P.Belmonda. Opět neúspěch, nezabralo to, v redakci hold nějak neocenili autorovu snahu o vzdání holdu francouzskému herci.
Z počátku to pro mě byla hodně smutná zpráva, protože to vypadalo,že celý rozhovor zůstane bez fotografií, naštěstí je pan Budař natolik hodný, že se dostavil na focení ještě jednou a tak nakonec vzniklo ještě pár jiných snímků. Těmi nejcennějšími jsou však pro mě ty s Belmondem, vždyť kolik lidí se může pochlubit tím, že u nich Jean Paul byl a ještě v doprovodu pana Budaře?.
Kdyby se vám snad při pohledu na fotografie zdálo, že tito dva pánové si podobní příliš nejsou , dovolila bych si vás vyvést z omylu, J.P. Belmondo, na jehož filmech jsem vyrůstala, "byl a je" fenomén, Jan Budař "je a bude" fenomén...
Tímto Jendovi děkuji za jeho čas, trpělivost a přeji ať se mu daří v práci, ať dál šíří kolem sebe tu pozitivní energii, kterou je nabitý,ať je stále tak přirozený a milý i v případě, že bude jednat s tak otravnými ženskými, jako jsem byla já :-) a ať se mu splní všechny jeho sny, nejen ten s tím Almodóvarem.

... fotografie pana Budaře zde prezentované byly pořízeny v mém fotoateliéru a během posledních 3 pražských koncertů Jana Budaře a Eliščin Bandu.


KOLEČKO - Jan Budař a Eliščin Band, záznam z koncertu v Kutné Hoře


Na závěr moje nejoblíbenější " SLADKÝ MOMENT NEBYTÍ "

http://www.fotoandrea.cz/jan-budar