Noc literatury 2011: Hrabalovská Libeň ožila příběhy

12. Květen 2011, 19:30

Sbírání bobříků připomínalo středeční noční chození lidí v pražské čtvrti Libeň z místa na místo. Možná si náhodní protijdoucí ťukali na čelo a přemýšleli, kam ty davy proudí. Pozornější z nich si všimli žlutých cedulí s nápisem Noc literatury a ti uvědomělejší se k turistům přidali.

Zdroj: nocliteratury.cz, Drahomír Stulír

Četlo se také v Baru Na Měsíci

Nesbírali se však bobříci, ale navštěvovala se literární čtení. Na dvaceti různých místech na návštěvníky každou půlhodinu čekala jedna z českých známých osobností s úryvkem ze zahraniční knížky v ruce.

Jak se čte v plynojemu? Nebo sportovním centru?

Četlo se na zámku, ve škole, kostele, sportovním centru, divadle, Sokole, a dokonce i v plynojemu. Dvacet různých míst v hrabalovské Libni, dvacet různých předčítačů. Jan Budař, Miroslav Táborský, Tereza Kostková, Radek Valenta, Jan Burian, Martin Preiss, Klára Issová a další.
Návštěvníků bylo jako každý rok mnoho. Až se někteří účinkující divili, protože četli pro místnost zaplněnou až po strop zatímco za dveřmi se tlačili další nadšenci, kteří netrpělivě vyčkávali na následující kolo čtení.
Noc literatury se letos konala po páté. První čtení na všech místech začala v 18 hodin, poslední dobrou literární noc čtenáři posluchačům popřáli před 23 hodinou. Čtení trvala vždy čtvrt hodiny, aby lidé stihli dojít k dalšímu bodu.

Oltář jako skvělé místo k sezení

Já svojí tour začala u herečky Lenky Vlasákové, která četla na jednom z nejvíc netradičních míst – ve sportovním centru. Seděli jsme na žíněnkách, kolem nás horolezecké stěny, mezi kterými se nesla slova Krizstiny Tóthové, maďarské autorky, jejíž kniha Čárový kód byla vybrána k letošní Noci literatury. Bohumil Hrabal se určitě sportovně vyžíval jinak a jinde.

Foto: Vojta Herout, Topzine.cz

Jan Budař četl za zvuku violy

Hrabal jistě ani příliš často nechodil na policejní stanici Libeň. Ale čtení Taťjany Medvecké se v policejní kanceláři vyjímalo. Hlavně proto, že v ruce měla povídku Kariho Hotakainena z Finska z knihy Role člověka, jejíž hlavní téma bylo krádež.
Putování za literaturou pokračovalo dál a začala jsem bojovat o místa. Což jsem vzdala a spokojila se s tureckým sedem na zemi. Tak jsem v síni libeňského zámku poslouchala hurónský hlas Marka Vašuta, který z knihy HHhH francouzského autora Laurenta Bineta předčítal o Heydrichovi. Jiřího Langmajera jsem dokonce viděla z pod oltáře, jinde totiž v kapli libeňského zámku místo nebylo. Četl úsměvný úryvek z Černých psů britského autora Iana McEwana.
U čtení Jaroslava Rudiše jsem si vzpomněla na školní léta. Seděli jsme v učebně chemie v posledním patře Gymnázia U Libeňského zámku. A Rudiš také zavzpomínal na své pedagogické vzdělání. Čtení z knihy Pan Valéry a Logika Gonçala M. Tavarese z Portugalska doplňoval kresbami na školní tabuli. Bavil se on a především jeho žáci.

Někdy je noc příliš krátká. Noc literatury byla jedna z nich

Zklidnění přišlo s Miroslavem Táborským a španělskou knihou Eduarda Mendozyho Podivuhodná cesta Pomponia Flata. Poslední dobrou noc mi popřál Jan Budař v Grabově vile. Četl ne příliš úsměvný úryvek z knihy Sladkost života autora Paula Hochgatterera z Rakouska, který doprovázela hra na violu.

Zdroj: praha8.cz

Četlo se v síni a v kapli libeňského zámku, na nádvoří se prodávaly knihy Noci se slevou

Pražskou Libeň jsem opouštěla obohacená, spokojená a těšící se na další ročník. Čtenáři byli výteční, to platí i pro posluchače. Organizátoři slibovali, že Libeň ožije příběhy, vyplnilo se. Ožila netradiční, jinak ne příliš snadno dostupná místa, ožily libeňské ulice, ožili všichni nadšenci literatury, ať už byli mladí, staří nebo zdraví či nemocní. Jediným mínusem Noci literatury byl fakt, že i kdyby se člověk rozkrájel, nebylo možné navštívit všechna autorská čtení.
Noc literatury 2011 symbolicky zahájila knižní veletrh Svět knihy, který začal dnes dopoledne na pražském Výstavišti a potrvá až do neděle.

http://www.topzine.cz/noc-literatury-2011-hrabalovska-liben-ozila-pribehy

Raz Budař postanowił, że założy zespół.

W ogóle nie przypuszczał, jak to się robi, tylko wiedział,

że musi postarać się o jakichś partnerów.

Minimalnie o jednego.

Więc chodził w różny sposób po Pradze i wszystkim tłumaczył,

że zakłada zespół.

Zadziwiające, ale to chwyciło i zgłosiło się pierwszych czterech chłopaków i jedna dziewczyna,

że na to przystają. W Teatrze na Zábradlí (Na poręczy) robili potem próby całymi dniami i przez całe noce.

Budařowi się to trochę wciąż nie podobało, sam to najbardziej psuł.

1-go maja, w Święto Pracy, mieli premierę. Zupełnie narwany Teatr na Zábradlí

drżał z niecierpliwości. Grali trochę fałszywie, za to z wielką ochotą.

Schneider walił w perkusję,

Prakeschowi pękła struna,

Šváb basował tak, aż rozwaliło skrzynie,

Boušková grała w taki sposób, że wszyscy cały czas patrzyli tylko na nią, włączając Budařa,

który w takim razie od czasu do czasu dość wyraźnie przeszkadzał.

Aňa Geislerová siedziała w trzecim rzędzie, obok siedział Pepa Fojt.

Oboje się do nich śmiali, aby im dodać odwagi.

Po koncercie przyszedł za nimi Josef Vomáčka i mówi:

„To nie było złe. To nie było złe. W ogóle nie.“

Budař się o mało co nie rozpłakał ze szczęścia i zaraz umówił się na tournée.

Najpierw pojechali do południowych Czech, potem do wschodniej Polski,

potem na Węgry, teraz przygotowują się do Žižkowa, a potem pojadą do Niemiec.

I znów będą się cieszyć jak po raz pierwszy. A bać się będą też i tak.