Jan Budař: Úspěšný krotitel Českých lvů

Jan Budař: Úspěšný krotitel Českých lvů
 
Vydáno: 7. 5. 2011   Aktualizováno: 8. 5. 2011
O životě, herectví, hudbě, zákulisí Českých lvů, zvládání popularity a rivalitě Prahy a Brna s Janem Budařem.
Jan Budař
Vzácná shoda letos panovala mezi kritiky i diváky: Filmový večer s udílením Českých lvů se mimořádně vydařil. Nejčastěji se při výčtu zásluh zmiňovalo jméno Jana Budaře, který slavností provázel. Tenhle všestranný umělec nás zaujal natolik, že jsme se rozhodli ho vyzpovídat. Někdy nevíte, jestli mluví vážně, nebo si z vás dělá srandu. Místy je  takový i tenhle rozhovor a nemá cenu to nějak řešit. Je takový, jaký je zkrátka a prostě i Jan Budař. Veřejnost ho zná především jako herce a většině lidí se asi hned vybaví Nuda v Brně, kde byl Jan Budař tak excelentní, že si k ocenění za nejlepší scénář odnesl i cenu za nejlepší mužský herecký výkon roku 2003. K těmto dvěma soškám Českých lvů přibyly v příštích letech další dvě, za role ve filmu Mistři a Václav. Takovou sbírku by Janu Budařovi, kterému letos bude teprve pětatřicet let, mohla závidět většina starších kolegů. Kromě talentovaného herce se však v Janu Budařovi skrývá i úspěšný muzikant, textař a skladatel kapely Eliščin band a navíc ještě scenárista, a občas dokonce i režisér. O každé z těchto jeho profesí byla také řeč, ale mimoto se dostalo i na Brno, kde Jan Budař vyrostl, na rivalitu mezi Brňáky a Pražáky, na strach ze smrti a ze života a třeba také na téma trémy nebo na rizika popularity.
*  *  *
Všichni si pochvalují, jak skvěle jste zvládl moderování Českých lvů. Po propadácích z předchozích let je to rozhodně úspěch. Jak se vám to čte a poslouchá?
Já vím, že všechno je relativní, a taky vím, že minulé ročníky byly taky nadšeně přijaty, takže to beru s rezervou. Ale mám samozřejmě radost, že se nám povedlo to, co jsme si s Petrem Vachlerem a celým týmem přáli, a to, aby to byl příjemný a plynulý večer. A podle reakcí a ohlasů se zdá, že pro mnoho lidí byl. Tak z toho mám samozřejmě radost.
Čím to, že se ten večer tak povedl? Bylo to těžce připravené, vydřené a nazkoušené, nebo máte nějaký dar shůry bavit lidi?
Aby něco vypadalo, že je to samozřejmé a lehce to plyne, je potřeba to důkladně připravit. Vynaložit mnoho času a energie a hezky to nacvičit. Tak je to ve všech oborech. To jsme věděli, takže jsme do toho dali to nejlepší, co jsme uměli, a ta vložená energie se pak člověku vrací. Ale vím, že vše je relativní a nelze se zavděčit všem.
Ostatně, moderujete někdy nějak něco i jindy, nebo tohle byla výjimka?
Moderuju i jiné akce. Ale neberu všechno, mám svoji cenu a vybírám si.
Prý jste byl do poslední chvíle před přenosem nervózní a měl trému...
Byl, což jsem čekal, protože přímý přenos člověk nedělá každý den. To vědomí, že vše vzniká a zároveň se zaznamenává teď a tady, člověka tak zvláštně rozechvěje. Pak se musí odrazit a skočit a věřit, že vše dopadne nejlíp, jak má.
...po začátku přenosu už ne? Funguje to tak u vás, že tréma opadne s první klapkou?
Pak se to dá do pohybu a tréma zmizí. Zvlášť když publikum dá zpětnou vazbu, že je s vámi, nikoli proti vám, což je velmi důležité. Ale filmaři jsou inteligentní lidé, takže vědí, že jsou podstatnými tvůrci toho večera.
Dokonce jste tančil. Já to nepoznám, ale podle choreografů prý skvěle. A naučil jste se to za tři dny. Jak se to dělá? Taky bych chtěl umět tančit za tři dny.
Učím se to pořád. Miluju tanec. Od tý doby, co jsem viděl tančit Michaela Jacksona, tančím i já. Celou pubertu jsem si pouštěl jeho klipy a podle nich se učil ty jeho pohyby. Vydržel jsem to dělat celý dny, až se táta začal bát, jestli jsem normální. Tak tehdy jsem asi nějak přilnul k tanci a dostal do sebe takové svoje amatérské pohybové návyky, které jsem pak zúročil, když jsem zkoušel s The Pastel na Českého lva.
Cituju vlastně stále nějaké kritiky a recenzenty a nezeptal jsem se, jestli je vy sám čtete. Čtete?
Nečtu. Všem kritikům říkám, ať dělají to, co chtěli dělat, když byli malí. Pochybuju, že něčí dětský sen je kritizovat něco, co někdo jiný vytvořil. Nebo možná je, ale to pak musí být hodně nešťastný dítě. Kritik tvůrčí energii někoho jiného umí zničit. A dobře si je toho vědom. Tahle podivná perverzní hra může přinášet jen podivnou perverzní radost. Jinak mi to nedává smysl. Ale každý děláme to nejlepší, co umíme.
Jak se čte umělci špatná kritika? Řeknete si, že kritik je vůl?
Všichni přece čteme jen ty knihy, které chceme. Tak je to s jakýmkoli uměním. A každý vnímá svět jinýma očima, takže každá kniha, film, hudba, obraz jsou pro každého jiné. Pak jeden kritik uvěří tomu, že může napsat pro další statisíce spoluobčanů, co si o tom myslí, a ještě věří tomu, že má pravdu. Proto tak bídně funguje politika, protože si každý myslí, že má pravdu.
Na Lvech jste se ukázal jako všestranný umělec, což potvrzujete i jinak: Jste herec, muzikant, textař, scenárista, skladatel, snad i ten tanečník. Mimochodem, je ještě něco, co byste do tohoto seznamu přidal?
Já to takto nerozděluju. Beru tvorbu jako nádherný dar, který máme všichni. A to, že mám možnost tvořit v různých oborech, beru jako výhodu, protože se ty obory různě doplňují, prolínají, a díky tomu mám možnost nahlédnout do různých vod tvůrčích energií. A to je zábavný.
Čím z toho všeho jste víc?
Tím, čím mě chcete mít.
Anebo jinak: Čím z toho jste raději?
Vše se mění každým dnem, ale když už po tom takhle jdete, tak nejraději jsem tím proudem tvořivé energie. A úplně nejraději jsem, když vím, že já na tom mám pouze takovou zásluhu, že jsem tady a teď. Tím jsem nejraději.
Ptám se taky proto, že jsem se kdesi dočetl, že herectví je vám občas prý nepříjemné...
Nevěřte tomu, co se o mně píše. Většina z toho je vymyšlená.
A taky o sobě tvrdíte, že jste nesmělý a stydlivý. Jak se vůbec dají skloubit takové vlastnosti s hereckou profesí? Je to možné? Dá se to?
Dá. Takže všichni, kdo teď čtou tento rozhovor, jsou nesmělí a stydliví a touží být herci, tak jim vzkazuju: Jde to! Kloubí se to tak, že člověk nevěří těm, kdo říkají, že herci nemůžou být nesmělí a stydliví. A pak už je to práce a práce a práce.
Mimochodem: Že je stydlivý, o sobě tvrdí i Pavel Liška, taky jeden z nejoceňovanějších herců vaší generace. Není to nakonec výhoda, osobitost?
Každý jsme zcela jedinečný. Jde jen o to, přijmout sebe tak, jak jsme. Je to někdy práce, protože my lidi si to všemožně komplikujeme.
Kdy a jak vás vůbec napadlo, že budete hercem? Byla to pro vás vysněná profese?
Jo. Ve čtrnácti mě to napadlo a z nějakýho důvodu jsem za tím šel, až jsem se stal hercem.
Měl jste nějaké dětské herecké sklony?
Moc ne. Chtěl jsem se přihlásit do dramatického kroužku na základní škole, ale tak dlouho jsem se odhodlával, až ho zrušili pro nezájem. Pak jsem zkoušel recitovat básně. Paní učitelka Čechová ve mně rozpoznala talent a podporovala mě, ale zvolili jsme báseň spíše veselou a s tím se recitátorské soutěže nevyhrávají, takže jsem si říkal, tudy cesta taky nevede. A pak už jsem začal chodit do Lidové školy umění na Veveří v Brně do Studia Veverka, kde jsem začal zvolna poznávat, co to znamená být hercem. Tehdy jsem si za to ještě platil školné.
Na DAMU vás nevzali, vystudoval jste tedy JAMU. Bylo pro vás pak zadostiučinění přebírat Lvy za nejlepší herecký výkon? Vybavil jste si někdy ty neúspěšné přijímačky v téhle souvislosti?
Ne, mně se všechny moje neúspěchy dějí proto, abych si připomínal pokoru, bez níž to nejde. A taky to, že talent nepatří mně, jsem jen kanálem skrze nějž proudí. Tak jako každý člověk. Takže vím, že všechno je, jak má být.
Měl jste angažmá v Divadle Na Zábradlí, Klicperově i Národním divadle. Teď hrajete už jen v jediné hře v Brně. Proč to? Nebaví vás divadlo?
Rozhodl jsem se být volnější, abych mohl vycestovat natáčet do Mexika, případně do Hollywoodu. Tak proto. Jinak divadlo mívám na našich koncertech. Ty jsou pokaždé jiné a pokaždé jinak se potkávám s diváky, kteří jsou taky pokaždé jiní.
Jaké to bylo hrát v Národním divadle? Je to stále ještě Mekka českých divadelníků, nebo už to tolik neplatí? Cítí se člověk dnes nějak mimořádně poctěný účinkováním v Národním, nebo je to prostě už jen soubor jako každý jiný?
Je to určitě Mekka. Ale tím se to tam těm lidem, myslím, trochu komplikuje. Je to velký a vážený prostor pro vytváření národních herců a národního divadla. Každý tam s tím nakládá jinak, ale je to tam v těch zdech. Každá výhoda je i nevýhodou. Ale hrát tam bylo nádherné, i když jsem se trápil. Pro pocit důležitosti je to určitě krásná pastva.
Máte raději film než divadlo?
Mně film přijde víc jako život. Člověk nemusí křičet, aby ho slyšeli až na páté galerii. A navíc se většinou odehrává v realitě na čerstvém vzduchu, na rozdíl od divadla.
Je velký rozdíl hrát před kamerou, nebo před plným hledištěm – třeba s ohledem na tu trému?
Publikum dává okamžitou odezvu. Člověk pozná, jak je naladěné, a tím se diváci stávají tvůrcem toho představení. Kamera jen němě kouká, kolem dalších třicet lidí, nikdo nesmí ani špitnout, takže se člověk musí ponořit do světa toho příběhu, té postavy. A když člověk točí scénu, která by měla být vtipná, tak mu tam ty reakce lidí chybějí, protože bez nich je to těžší odhadnout, co bude a co nebude zábavný. Ale zase se na to, co natočil, pak může podívat, takže vše má svoje pro i proti.
Utekl jste někdy z jeviště? Máte někdy takovou chuť?
Jo. Párkrát už jsem to málem udělal. Naposledy když jsme hráli koncert v Kosovu. Nějak to nešlo podle mých nepokorných představ, tak jsem se najednou obrátil na kapelu a říkám: Já jdu pryč. Oni na mě koukali, a když pochopili, že bych toho byl schopen, vyděsili se a řekli mi, ať neblbnu. Pak mi došlo, že je tam nemůžu nechat jen tak samotný, a naštěstí jsem si to rozmyslel. Ale tohle jde při koncertě, při představení ne.
Je nějaká role nebo postava, kterou byste si chtěl někdy opravdu rád zahrát?
Nějakého hrdinu. Kladného, milovaného a obdivovaného. Ale to je asi sen každýho herce, nebo dokonce sen každýho muže.
Jste také scenárista a úspěšný, protože třeba za Nudu v Brně máte Českého lva za nejlepší scénář. Nesvádí vás to občas k tomu, kecat jako herec do scénáře a měnit ho?
Kecám do něj, pokud s tím nemá režisér problém, což ti talentovaní většinou nemívají. Mám štěstí, že většinou potkávám ty talentované.
Vy sám jste rád, když herci do vašeho scénáře „kecají“?
Nevadí mi to. Dobrý herec si umí tu postavu dotvářet, umí v ní improvizovat a tím si měnit repliky tak, aby se v nich dobře zabydlel. Jde o to, aby tomu věřili diváci, ne o věty na papíře.
Máte v hlavě nějaký další scenáristický nápad? Nějaké téma, které vás přitahuje?
S kamarádem jsme napsali česko-chorvatský scénář o jedné kdysi slavné kapele. Teď se zvolna přesouvá k realizaci, takže věřím, že brzo si o něm povíme víc.
Mnoho režisérů, herců, dramaturgů i kritiků si stěžuje na to, že u nás chybějí talentovaní scenáristé a možná i scenáristé vůbec. Souhlasíte s tím, když se podíváte na českou kinematografii?
U nás je, myslím, procentuálně stejně talentovaných lidí jako třeba ve Španělsku nebo v Americe. Ale žije u nás míň lidí, tím i míň scenáristů.
V televizním seriálu vás nikdy hrát neuvidíme? Odmítáte takové nabídky nebo byste je odmítl, pokud by přišly?
Taky už jsem hrál v jednom pilotním díle. Ale pak se stalo, že tu postavu, co jsem měl hrát, si nějak oblíbili, a i když umřela ve druhém díle, rozhodli se z ní udělat ducha. Tak jsem do toho nakonec nešel.
Jak zvládáte popularitu? Je to příjemné?
Většinou je to příjemné, protože lidé se na mě smějí a říkají mi, že mě mají rádi. Je to práce nebrat si to osobně a nepodlehnout dojmu důležitosti. To je odvrácená tvář popularity, o které málokdo ví.
A je vám někdy i na obtíž?
S oblibou se maskuju. Často se převlíknu za někoho úplně jinýho, než jsem já, a kochám se pocitem, že mě nikdo nepoznává. Rád se převlíkám za jiné populární osoby a dělám za ně ostudu. Ale vždycky je to ostuda milá a zábavná. Jen jednou to byla hodně velká ostuda. To jsem chodil po luxusních restauracích převlečený jako prezident a předstíral, že mi utekla ochranka, takže nemám na zaplacení. Ale to byla výjimka, jinak jsem velmi decentní.
Na JAMU vám prý říkali, že „zpěv nic moc“, a přesto teď máte úspěšnou kapelu Eliščin band a zpíváte. Neděláte vy to všechno naschvál těm pedagogům?
Zpěv nic moc, mi říkají pořád. Plnit si své sny je, myslím, velmi důležité. Protože proto tu jsme, myslím. Abychom pochopili, že limity si určujeme sami a že radost, štěstí a láska záleží především na nás. A splněný sen přináší radost, štěstí a lásku. I když vám říkají, že zpěv nic moc. Tančím tak rychle, jak dovedu.
Lásku k hudbě a schopnosti hrát dokonce na několik nástrojů jste vzal kde? Chodil jste třeba do lidušky?
Maminka mě naučila hrát na klavír, kytaru dřu velmi neprofesionálně a flétničku nepočítám. Nikam jsem moc nechodil, jsem čistokrevný samouk, což má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že nejsem zprzněný šílenými pedagogy, a nevýhodou, že mi chybí hudební vzdělání, což se pozná, hlavně když chci komunikovat s nějakým profesionálem. Ale už si zvykli a berou mě i tak.
Je vám na jevišti lépe jako herci, nebo zpěvákovi?
Podle toho, jakou píseň zpívám nebo jakou roli hraju. Nejlíp mi je, když jsem teď a tady, což platí i pro všechny ostatní momenty života. O nic jiného tu prý ani nejde.
Poměrně legendární je vaše písnička Brožurka, která se stala součástí antirasistické kampaně „NEOnácek – chcete ho?“. To byla náhoda, nebo se v kampaních na toto téma angažujete častěji?
To vzniklo hezkou náhodou. Já měl tu píseň a společnost Člověk v tísni dělala tu kampaň. Propojili jsme síly a na YouTube to už vidělo přes sto tisíc lidí. Neonacisté tam tančí v karaoke baru a konečně pochopili, že se není čeho bát. Tak možná proto to má takový úspěch.
Ten klip byl k neonacistům poměrně... no, dost jste je zesměšnili. I jeho jste autorem? Nepřišly vám nějaké výhrůžky?
Nezesměšnil. Co může být krásnějšího než sdílet lásku. Oni nádherně sdílejí lásku, přesně to, co hledají a pořád nějak nemůžou najít. Reakce jsou v té debatě pod klipem, kterou já nečtu, protože se mě netýká.
Jak vy vnímáte rasismus ve společnosti a jaký na něj máte názor?
Myslím, že to souvisí se strachem. Když se člověk nebojí, nepřijde mu na mysl, že někdo jiný, tím, že je jiný, mu může být nebezpečný. Ale když se bojí, může mu být nebezpečné všechno, ale je si nebezpečný především on sám. Všichni umřeme, to je dané, ale zpracovat strach ze smrti, to je práce, kterou za nás nikdo jiný udělat nemůže.
Jak jste ho zpracoval vy? Vy se smrti nebojíte?
Stále na tom makám. Jsou chvíle, kdy vím, že se není čeho bát. To jsou krásný okamžiky.
A života?
To s tím souvisí. Abychom neměli strach ze života, nesmíme se bát smrti. Je to práce pro nás pro všechny stejná, a přesto vždycky jiná. Zázrak je to, to naše bytí.
Nedá mi to trochu si teď rýpnout – vyrůstal jste v Brně, považujete se stále ještě za Brňáka? Alespoň srdcem?
Srdcem jsem světoobčan, protože Brno je světová metropole. Se svými vodotrysky a lázněmi a hodinami v podobě pyje. Nádherné město.
Řekněte mi, proč Pražáci tak leží Brňákům v žaludku?
Neleží, to je mýtus. Jen ti Brňáci, co si nevěří, mají pocit, že Praha za něco může. Praha za nic nemůže a ti lidi, co tam žijí, už vůbec ne, protože to jsou stejní vykulenci jako ti v Brně. Vím o tom své, žil jsem tam i tam.
Kde byste chtěl žít, kdybyste si mohl libovolně ukázat a vybrat?
New York, Paříž, Praha.
A kde je Brno?
Brno Brnu!
Není možné nevšimnout si ve vašich odpovědích jemných narážek a náznaků toho, že věříte v reinkarnaci a buddhistické teze. Podle nich má každý člověk tady na světě obvykle nějaký úkol. Proto se třeba narodil jako muž, v Evropě, ve dvacátém století a třeba zrovna jako Jan Budař. Jaký se domníváte, že tu máte v tomhle těle a v téhle existenci úkol vy?
Určitě. Na zjevení úkolu stále čekám. Věřím, že to přijde brzo.
Jaká je nejlepší rada, jakou jste kdy dostal?
Vše se děje pro naše dobro.

Autor: David Garkisch     http://www.superspy.cz/rozhovory/2438-jan-budar-uspesny-krotitel-ceskych-lvu