Polski film Marka Najbrta: nekonečné hraní na českém písečku


5.7.2012
Polski film Marka Najbrta: nekonečné hraní na českém písečku
< Delegace k snímku Polski film na pódiu před promítáním v Karlových Varech. Není to trochu přehnané? Signalizuje to sebevědomí tvůrců, nebo co? (JČ)
V ohnisku velkého zájmu českých médií se octl Polski film režiséra Marka Najbrta, jediný český film v letošní hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu. Název je zřejmě ironický: ve filmu je zmínka o tom, že český výraz "to je pro mě španělská vesnice" (tedy: tomu vůbec nerozumím) se polsky řekne "to je český film". Takže se tvůrci tohoto filmu Polákům a Polsku za tuto urážku jaksi pomstili a nazvali na oplátku své na první pohled chaoticky vypadající dílo "Polski film". (Jinak: polsky by se to řeklo "Film polski", nikoliv "Polski film", takže i tato jazyková nesprávnost, úmyslná? cosi signalizuje: "na jiných kulturách nám naprosto nezáleží, všechno sledujeme ze svého českého rybníčku a zkreslujeme to českým pohledem".)
Není lehké na tento film psát kritiku. Najbrtův film zjevně není pitomý. Je to film pro filmaře a o filmu, je to výrok o hranicích mezi realitou a fikcí. Čtyři herečtí přátelé ještě ze studií Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Marek Daniel a Josef Polášek realizují tímto svůj studentský projekt - nebo aspoň to o sobě tvrdí. Natáčejí film tom, jak natáčejí film. Při tom ve filmu zobrazují sebe a různé své údajné konflikty a lásky, jenže zároveň poukazují na to - a je to také na první pohled jasné - že vytvářejí fikční světy ohledně toho, jací jsou vlastně tito čtyři herci a další postavy.
Film je založen systematicky na principu zcizování: skoro všechno, co se v něm děje, je nějakým způsobem zpochybněno jako fikce, že se to natáčí a že to je "ve scénáři". Lze v něm najít určité prvky filmaře a teoretika Petra Marka, jehož postavy (Láska nahoře) se vlastně obdobně jako Najbrtovy postavy diví, že se octly ve filmu, v místě, kde nejde zvuk, a jinde zase na místě, kde nejde obraz...
Režisér Marek Najbrt se štábem na pódiu 
karlovarského festivalu, foto Ema Čulík >
Nikdo nemůže popřít, že struktura tohoto filmu je velmi zajímavá a složitě promyšlená, i když se v něm po celé dvě hodiny vlastně nic neděje. Přesto nelze říct, že by ten film byl nudný. Nijak hlouběji k ničemu podstatnějšímu se však vlastně svým záběrem nedostane. Diváka to irituje: je herecká existence skutečně takto plochá? A proč vůbec natáčet film o hercích?
Film naráží na dva docela zásadní problémy. Ironizuje celebritální status všech osob, které se na něm podílejí, včetně jejich účasti na karlovarském filmovém festivalu.
Potíž ale je, že má-li si film být schopen dělat legraci ze statusu celebrity všech (fikčních) postav, které v něm vystupují, musí nejprve uznat, že to celebrity jsou. Jinými slovy, film nefunguje, pokud nevíte, že Pavel Liška a jeho kamarádi jsou celebrity. Teprve pak můžete začít jejich celebritální status rozmontovávat. Myslím, že mimo české prostředí Polski film paradoxně asi nemůže skoro ničemu říct nic. Není to samozřejmě vědecký potvrzený vzorek, ale zahraniční účastníci karlovarského festivalu po promítání při odchodu se sálu vyjadřovali značnou zmatenost. Jakási americká novinářka mi sdělila, že se vůbec nechytala.
Jinou kritikou může být, že ten film je do určité míry epigonský. Marek Najbrt natočil film podle vzoru Petra Zelenky. Vzpomínáte na jeho Rok ďábla, v němž si Zelenka úplně stejným, možná nikoliv tak rozvinutým způsobem dělal legraci z celebritálního statusu Jaromíra Nohavici a vedl ve filmu fiktivní paralelu k jeho skutečné existenci, v níž však bylo jen pro znalé strategicky umístěno pár faktů ze skutečného Nohavicova života.
Zelenkovský je i studentský humor Najbrtova filmu. Signalizuje: My Češi nechceme vyrůst. Chceme trvale žít ve stavu domácí, uzavřené infantility.
Film polski na krátkou dobu flirtuje s jinou kulturou. Aby získal financování i z jiné země Evropské unie, konkrétně z Polského ústavu filmového umění, odehrává se jeho část v polském Krakowě, částečně i v krásném tamějším kině filmového umění na tamějším Starém městě.
Naivně jsem se před zhlédnutím filmu domníval, že Najbrtův snímek bude schopen - třeba ironicky - traktovat polskou a českou kulturní zkušenost. Vůbec ne: film je v podstatě šovinisticky český. Jedině české hodnoty platí a Poláci jsou ve filmu prezentováni jako naprosté karikatury, nerozumějící "našemu", jedině platnému diskursu.
Nejvíce znepokojující na tomto zelenkovském filmu je právě jeho demonstrativní infantilita a kulturní uzavřenost. Film deklaruje: My CHCEME být uzavřeni do vlastní české kultury se svými malými domácími celebritami, vnější svět a porozumění jemu nás nezajímá a každá jinakost je námi odmítnuta jako irelevantní podivnost.
Je to zvláštní přístup v dnešním globalizovaném světě. Svým způsobem signalizuje, navzdory sofistikované struktuře, všechno co je na současné českém filmu sporného.
Se svým předchozím filmem Protektor se Marek Najbrt dostal na desítky mezinárodních festivalů - protože téma holocaustu a nacistického útlaku je pro každého mezinárodně srozumitelné.
Polski film je natolik uzavřen do sebereferenčního českého prostředí, že je v tom smyslu obrovským zklamáním a varováním. Varováním, že v dnešním destabilizujícím se světě by Češi měli přestat onanovat na domácím písečku a začít řešit, že MUSEJÍ vstupovat v kontakt s mimočeskými skutečnostmi.
Polski film je ovšem snímek o tom, jak se vytváří (filmové) umělecké, fikční dílo. Možná nevadí, že je vlastně infantilně skoro o ničem. Možná je oním mezinárodním přesahem tohoto snímku právě zkoumání hranic mezi realitou a fikcí. Dokáže to přijmout mezinárodní publikum?

 http://www.blisty.cz/art/64073.html

 

Jan Čulík

Jan Čulík (nar. v Praze 2. listopadu 1952) vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, obor angličtina - čeština. Studium ukončil doktorátem ze srovnávací anglicko-české fonetiky.
Jan Čulík v současnosti pracuje jako Senior Lecturer in Czech Studies na University of Glasgow ve Skotsku. Vyučuje tam české literatuře, historii, médiím a filmu. University of Glasgow je jedna ze čtyř starobylých britských univerzit (Oxford, Cambridge, St. Andrews, Glasgow) a je součástí elitní skupiny britských vysokých škol, tzv. "Russell Group of British Universities". Byla založena v roce 1451.
V osmdesátých letech vyučoval české literatuře, historii a východoevropským studiím na univerzitách v Glasgow a v Lancasteru.
Spoluzaložil také filmovou produkční společnost, Persistent Vision Animation, která natáčela především umělecky zaměřené animované filmy pro britský kulturní komerční okruh Channel Four. PVA vyrobila například filmy Taking a Line for a Walk: A Homage to the Work of Paul Klee, Orpheus and Eurydice (promítal se na filmovém festivalu v Cannes) a jediný celovečerní animovaný film, vyrobený ve Skotsku, Ra: the Path of the Sun God na motivy ze staroegyptské mytologie (1990, součástí klasické kolekce videodistribuční firmy Contemporary Films, vydání na videu ve spolupráci s Britským filmovým institutem) . Stránky filmu Ra the Path of the Sun God jsou ZDE, současná variace na jednu z jeho scén je ZDE. Jan Čulík mj. napsal v roce 1985 scénář a podílel se na výrobě dokumentárního filmu Orpheus through the Ages, o proměnách orfeovského mýtu v kultuře minulých dvou tisíciletí. Film byl ve Skotsku oceněn v r. 1986 cenou TRIC award, za nejlepší film v kategorii Arts and Music.
Internetové stránky věnované výše zmíněným animovaným filmům Lesley Keenové jsou ZDE
Od druhé poloviny osmdesátých let přispíval Jan Čulík pravidelně do českého vysílání BBC zejména literárními a kulturními recenzemi, pod jménem Václav Písecký. Od roku 1989 do konce října 1995 byl britským korespondentem československého a posléze českého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Pro pořad Hlasy a ohlasy natočil několik desítek investigativních pořadů, stovky jeho analýz, reportáží a komentářů byly odvysílány v pořadech Panoráma, Události a názory a v mnoha dalších pořadech RSE. Spolu s manželkou přeložil Jan Čulík do angličtiny řadu kratších českých literárních próz, které vyšly v britských literárních časopisech (např London Magazine, Stand, Argo, Granta, The Edinburgh Review). V osmdesátých letech publikoval články např. v kulturním exilovém čtvrtletníku Daniela Strože Obrys, v dvouměsíčníku Josefa Škvoreckého Západ, v čtvrtletníku Společnosti pro vědy a umění Proměny, po r. 1990 v týdeníku Respekt, Tvorba, Tvar, Babylon, Literární noviny, Esprit 97, Svobodné slovo a Slovo, Listy, Reflex. Byl členem redakční rady britského akademického časopisu Scottish Slavonic Studies, v němž také občas publikoval anglicky, je členem redakčního kruhu časopisů Nová přítomnost a Listy.
Od roku 1988 spolupracoval s tiskovou agenturou Palach Press Jana Kavana v Londýně a více než rok pro ni překládal a redigoval anglickou mutaci českého disidentského čtrnáctideníku Informace o Chartě 77 pod názvem Uncensored Czechoslovakia.
Pro oxfordskou nadaci East European Publishing Project vypracovával měsíčně anglický přehled o tom, co je nového v české literatuře. Spolupracoval také jako překladatel do angličtiny se scheinfeldským Československým dokumentačním střediskem nezávislé literatury dr. Viléma Prečana a posléze s Ústavem pro soudobé dějiny v Praze.
V roce 1991 vydal v Praze v nakladatelství Trizonia za pomoci Ústavu pro soudobé dějiny v Praze publikaci Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích (420 stran). V kompletní elektronické verzi je tato kniha na internetu nyní ZDE
V osmdesátých letech Jan Čulík také působil jako produkční a finanční ředitel podniků Persistent Vision Animation a Inner Workings, plc.

Ve spolupráci s Ivanem Kytkou působil od října 1995 do dubna 1996 jako britský zpravodaj pražské tiskové agentury ČTA. V letech 1994 a 1995 byl také zpravodajem Rádia Alfa a spolu s Ivanem Kytkou se střídal v pravidelném týdením pořadu Dopis z Británie.
V červnu 1995 natočil Jan Čulík reportážní film o nebezpečí asbestu pro pořad Na vlastní oči televize Nova.
Od října 1995 vyučuje Jan Čulík znovu českým studiím (literatuře, historii, publicistice a filmu) na katedře slovanských jazyků a literatur Glasgow University.
V polovině nultých let psal Jan Čulík pravidelněji pro Lidové noviny, až do odchodu Miloše Čermáka z tohoto listu, do r. 200t také psal komentáře pro rozhlasovou stanici ČRo 6; publikoval i v týdeníku Reflex.
Od roku 2002 organizuje Jan Čulík výměnu studentů mezi Glasgow University a třemi českými univerzitami (Praha, Brno a Ostrava). Každoročně také vyučuje na Ostravské univerzitě, vede semináře na Karlově univerzitě v Praze a od školního roku 2003-2004 učí také na brněnské univerzitě. Často se účastní v ČR a v Británii různých seminářů a konferencí o literatuře, o filmu a o mediální problematice. V roce 2001 zasedal v porotě olomouckého Academia Filmu, v roce 2002 v porotě festivalu Art Film v Trenčianských Teplicích na Slovensku.

Od července 1996 vydává Jan Čulík internetový deník Britské listy, který se specializuje na konfrontaci myšlenek mezi Západem a Českou republikou.
Vydal čtyři knižní výbory z Britských listů, tři z nichž jsou rozebrány: ...jak Češi myslí, Milenium, Chomutov, 1999 478 stran, ...jak Češi jednají, Milenium, Chomutov, 2000, 578 stran, a ve spolupráci s Tomášem Pecinou publikaci o vzbouření v České televizi na přelomu roku 2000-2001 V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili, ISV, Praha, 2001, 366 stran. Čtvrtý, Jak Češi bojují, Praha, Libri, 2003, 704 stran, který vyšel 17. listopadu 2003 k výročí pádu komunismu, je k dispozici ZDE anebo na adrese libri@libri.cz. Obsah knihy naleznete ZDE.
V listopadu 2007 vydal Jan Čulík v brněnském nakladatelství Host první soubornou publikaci o českém filmu od r. 1989 Jací jsme (ukázková kapitola ZDE; knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas ZDE. Anglické shrnutí úvodní kapitoly (přednáška, která se konala na Glasgow University 14. ledna 2008) je ZDE. Jan Čulík postupně publikuje na webu pasáže z knihy Jací jsme v angličtině, pokud se týkají českých filmů, o nichž v Glasgow vede semináře, např. ZDE a ZDE
Podílel se na překladu poválečných Dějin české literatury od profesora pražské FFUK Jiřího Holého, které připravil v angličtině k vydání a ktereé vyšly pod názvem Writers Under Siege v říjnu 2007 v nakladatelství Sussex University Press ZDE. Jsou to první dějiny české literatury, vydané anglicky za posledních více než 30 let.

Jan Čulík je také autorem anglických komentářů a analýz o České republice pro internetový týdeník Central Europe Review, viz zde. Přispíval anglickými komentáři a informacemi o České republice i na server BlueEar.
Jinak se v angličtině soustřeďuje na šíření základních informací o české kultuře a České republice především v nejrůznějších encyklopediích. Tak pro mezinárodní Encyklopedii románu (Encyclopaedia of the Novel, edited by Paul Schellinger, Fitzroy Dearborn Publishers, Chicago - London, 1998) napsal historii českého románu a hesla o Švejkovi, Kunderovi a Hrabalovi, pro čtyřdílnou Encyklopedii cenzury (Censorship: A World Encyclopaedia, edited by Derek Jones, Fitzroy Dearborne Publishers, London-Chicago, 2001) historii cenzury v Čechách a heslo o Josefu Škvoreckém, pro mezinárodní publikaci o otázkách autorských práv článek o českém zákoně o copyrightu (Copyright and Consequences: Central European and US Perspectives, edited by Lee B. Becker and Tudor Vlad, Hampton Press, Inc., New Jersey, 2003). Nejnověji je také autorem rozsáhlejšího hesla o českých sdělovacích prostředcích pro příručku The Media in Europe: Euromedia Handbook, edited by Mary Kelly, Giantpietro Mazzoleni, Denis McQuail, Sage Publications, 2004, London, Thousand Oaks, New Delhi, na webu ZDE.
Jan Čulík také připravil, ve spolupráci s literárními vědci z Ústavu pro českou literaturu ČAV, pětadvacet rozsáhlých literárních hesel o českých autorech dvacátého století pro známou mezinárodní literární encyklopedii A Dictionary of Literary Biography: Twentieth-Century East European Writers, svazek 215 a 232, Gale Group, London a Boston, 1999 a 2000. (Je autorem hesel o Milanu Kunderovi ZDE, Václavu Havlovi ZDE a Ludvíku Vaculíkovi, na hesle o Josefu Škvoreckém ZDE spolupracoval s Martinem Pilařem z Ostravské univerzity, na autorství hesel o Miroslavu Holubovi ZDE a Ivanu Klímovi se podílel s Jiřím Holým z pražské FFUK.) Pro další svazek DLB, č.253, věnovaný postkomunistickým středoevropským autorům, který vyšel r. 2011, přeložil a zredigoval Čulík několik hesel od svých kolegů literárních vědců z ČR a sám napsal hesla o Emilu Haklovi a Michaelu Vieweghovi. O Haklovi a Vieweghovi publikoval v češtině článek v časopise Česká literatura 5/2007, elektronická verze ZDE, v angličtině článek o Milanu Kunderovi jako mladém stalinistovi ZDE.
Některé přednášky a texty Jana Čulíka z poslední doby, převážně v angličtině, jsou souborně vydány ZDE. Jeden z rozhlasových rozhovorů s Janem Čulíkem (vysílal ho Český rozhlas Brno v březnu 2008) je ZDE
Rozhovor s Janem Čulíkem v pořadu České televize Před půlnocí z května 2010 je ZDE. Rozhovor Jana Čulíka pro britskou Sky News při příležitosti úmrtí Václava Havla z 18. prosince 2011 je ZDE