To vše ve tvaru plném zcizujících vstupů, jenž se rozpadá jako hokejový
zápas
na třetiny. Úvodní "rádoby" dokument se rozjíždí pomaleji, než přijdou
vtipné, ač do zahraničí hůře přenosné motivy televizní soutěže AZ kvíz
či nepoužitelné navigace, již namluvil "šumlující" Pavel Liška.
Ani
výrok "To bude film jako Brno" asi kina na západ od Aše nezboří, zato
lesk karlovarského festivalu vytěžili tvůrci do mrtě od médií po módní
přehlídku s Johnem Malkovichem.
Do stylizace videodeníku se vejdou
i rodinné kapitoly o rozvodu a bulváru či kouzelná domácí modlitba "u
Polášků". Místy je smích na hraně vulgárního trapasu, místy vůbec na
hraně, při předstírání smrtelné nemoci, ale pokaždé se dostaví. Polski
film připomíná nastavovaný sraz spolužáků po letech, kdy se ne a
nechce
jít spát. Hra na provinční ztracence dobývající velký svět zabírá vždy
spolehlivě, ale sama nestačí. Tady dostane vzpruhu ve druhé, nejlepší,
třetině, kdy se děj přesune do Polska.
Jiskří to mezi českou a
polskou kráskou i mezi oběma kulturami, výtečně účinkuje motiv filmu ve
filmu, pobaví odkazy na polskou oblibu děl Petra Zelenky či umělý smích
vypůjčený ze sitkomu a vrcholné kouzlo nekorektního humoru zařídí urážka
víry. Na hodinku by to byla příjemná zábava.
Jenže
rozsah tvůrci přepálili a zjevně nevěděli, kdy a čím skončit. Jinak se
nedá vysvětlit přilepená závěrečná třetina, která legraci potápí
rychleji než Titanic, umolousaná absurdita pro absurditu. Polski film
zkrátka posbíral silné detaily do slabého celku. Ale za to, že párkrát
opravdu od srdce rozesměje, má deset procent navíc.
Zdroj: 
